22. ročník gastronomické olympiády dal všem svým účastníkům a zájemcům o nejvyšší kulinářskou soutěž světa své další „Aufwiedersehen“.
Při každém rozloučení se naskýtá nezbytná otázka, jakýže byl dotyčný ročník, jaké dojmy jsme si z něho odnesli a jaký závěr jsme si sami za sebe, se zaměřením na současnou, ale i další olympiádu,  stanovili.
Letošní IKA, vzato novinářským pohledem byla jako vždy pečlivě připravena a vzato od konce,  měla důstojnější každodenní vyhlašovací ceremoniál než v dřívějšku. Kongresová hala, vyhrazena v minulosti pouze pro závěrečný ceremoniál, byla k dispozici pro každý soutěžní den. Své plus se projevilo i v angažování lucemburského vícejazyčného moderátora, včetně jeho krajanky. O rozsahu soutěžních disciplín každého dne, nemluvě o závěrečném vyhlašovacím aktu, svědčí časový maraton v němž kulinářští vytrvalci  přebírali odměnu za svou práci, který ve svém rozsahu zastínil i obávaný závěr Gastrohradce, který tak působil v porovnání s Erfurtem jako sprinter na krátké trati.

 
 

Olympiáda měnila sice několikrát své stanoviště, ale jednalo se vždy o německé území. Za poslední dobu se místo konání stabilizovalo v hlavním městě Duryňska Erfurtu. Při rozhovoru s mimoněmeckými účastníky bylo kvitováno s nadějí změna působiště tak jak je tomu u olympiády sportovní. Němečtí zástupci již ale byli v odpovědi diplomatičtější a hlavní argument se opíral o fakt, že vůle po změně působiště z pozice zahraničních kompetentních činitelů není natolik silná, aby se takovýto návrh ocitl na jednacím stole. Nemusíme si nikterak namlouvat, že i v případě náznaků změn eventuálních uchazečů o pořádání olympijské soutěže, by se dalo očekávat sešlápnutí brzdového pedálu jednání současných organizátorů. Být exkluzivním pořadatelem vrcholové soutěže je jak prestiž samotného města, spolkového kraje i Německa samotného. Ovšem monopol vždy přináší uspokojení a nepřispívá až tolik k pohybu vpřed, což by v případě rotujícího působiště působilo právě opačným vlivem. Navíc by takovýto druh konkurence mohl rozhýbat stojaté vody do určité míry stagnující soutěže. Vše bude ovšem odvislé od poptávky a schopnosti její realizace nejenom na poli diplomatickém, ale i finančním.
Co se samotné soutěže týče, tak její inovaci asi nejlépe vystihl kapitán českého národního týmu Jiří Král svým prohlášením, že nějaký posun vpřed za uplynulé olympijské období se projevil pouze v určitých nuancích, ale že v globálu o převratných novinkách hovořit nelze. Kapitán uvádí definice průlomu tvorby v tom, že některé týmy se vyznačovaly takovým  karamelovým ztvárněním, že i naši cukráři se nedopídili podstaty této tvorby. Určující směr tohoto pohledu spočívá v tom, že jakmile neprohlédnete způsob takovéto tvorby, tak se jedná o něco nového. Ale u ostatních výrobků byl patrný původ jejich provedení, takže v tomto směru se nejednalo o nějaké kvantum novinek.
S vyřčeným nelze jinak než souhlasit, protože skoro obdobný pohled letoška jsme měli možnost vidět nejenom v průběhu některých světových pohárů, ale i na minulé olympiádě. Abychom ale nekřivdili, tak je potřeba zvážit možnosti vývojových trendů, které jsou v surovinové oblasti vlastně na dorazu, kdy je možné ještě ledacos vylepšit krajovými specialitami, či tvorbou prostřednictvím biopotravin produkovaných ve speciálních oblastech, jak bylo patrno u některých předních týmů.
Olympiáda jako vrcholový soutěžní podnik, znovu ukázala, že být pouze dobrým kuchařem není ještě zárukou cenných met. Letos se sice znovu, ale o to více silněji hovořilo jak na úrovni předních týmů, ale i komisařů, že výrazným dílem se na  úspěchu družstev podílí fenomén označovaný jako týmový duch. Možná, že v minulosti tato šedá eminence soutěžní prosperity nebyla tak na venek zřetelná, ale kolektiv mající tento druh soutěžního arzenálu ve své výbavě, měl výraznou zbraň, jejíž pomocí mohl dobývat kóty úspěchu. Ostatně příklady nadšených kolektivů ve sportovní sféře s vůlí a elánem po vítězství mohou posloužit jako ilustrační příklad. Koneckonců, vše je obsažně vystiženo v přísloví o chuti, s níž se jde do toho, a kdy tak půl bývá hotovo.
Podíváme-li se na konkrétní týmy, tak v letošním ročníku bylo možné hovořit již dopředu o jistém vítězi, kterým v národních týmem byl celek Norska. Zde se ukázala věc nikterak objevná, ale vždy všudypřítomná, kterou jsou peníze, ale i zároveň vykročení na cestu vědeckých hodnot, viz. dále.

Ostatní týmy, alespoň dle jejich vyjádření, od státu sice nic nedostávají, ale síla jejich ekonomik promítnuta do sponzorských počinů vytvoří velmi vlivné platidlo, které může v konečném účtování posunout dotyčný tým do vyšších pater hodnocení.
Dalším poznatkem byla skoro tabuizující skutečnost mající souvislost s výzdobou soutěžního stolu. Odjakživa se tvrdí, že dekorace není součást hodnocení. Pravda je ovšem jiná, a to ta, že dekorace nemá sice svoji oficiální bodovou tabulku, ale její působivost či nepůsobivost je začleněna v celkovém bodovém souhrnu. Ještě na minulé olympiádě takováto myšlenka vyslovena nahlas, byla považována málem za hodnotící rouhání, ale na současném 22. ročníku IKA již se o ní mluvilo mezi soutěžícími jako o jistotném hodnotícím prvku již velmi hlasitě a rozhodčí, pokud se nevyjadřovali přímo oficiálně, tak tezi o vlivu soutěžní dekorace na bodový součet už ani nevyvraceli.
Jistotnou věcí hovořící ve prospěch této skutečnosti byla nákladná ozdoba soutěžích stolů, oproti minulému ročníku viditelně bohatší. Na otázku proč asi, je odpověď zcela nasnadě.
V zjednodušené mluvě řečeno, že ten kdo nešetřil penízem na působivé dekoraci, získával na své konto i plusovou bodovou prémii. A stejně tak naopak.
Ale přes výše uvedené věci bych zmínil jednu výraznou, byť určitě ne až tak čistokrevnou prvotinu. Byla jí realizace nového trendu, kterým se prezentoval norský tým v jehož středu se nacházeli kuchaři se zaměřením na vědeckou práci a její interpretaci na kulinářských akademiích a institucích, (tedy ne suchý učitel teoretik, nýbrž vědecký praktik, který ví o čem mluví). Zaměření těchto soutěžních kuchařů mělo dopad v povýšení kuchařského umění na vědeckou fundovanost.
Dokonce bych zašel tak daleko, že bych použil větu, že v současnu v souvislosti s vrcholovou kulinářskou tvorbou, nastává čas tzv. „investigativních kuchařů“.
S tímto výrazem se setkáváme v souvislosti s novinářským oborem, kde se rozlišují, (pro lepší pochopení volím polopatickou mluvu) řekněme tzv. normální novináři, kteří popisují všeobecně známý stav událostí, a novináři investigativní, popisující věci utajené, neznámé, či nejasné. Jedná se o jakési novináře detektivy či průzkumníky různých událostí či činů, kterými bývají kriminální, politické či velké korupční kauzy apod., kterým nedokáže přijít na stopu ani policie (ať vlastní neschopností či záměrem).
Tato skupina novinářů se vyznačuje objemnou fundovaností a nadstandardní intuicí v příslušném druhu oboru, včetně schopnosti a odvahy k rozkrytí konkrétního případu.
A tvrdím, že stejně tak bude vypadat profesní vizáž vrcholového soutěžního kuchaře budoucnosti (ostatně již tomu tak i u některých týmů je), kdy ten ve své pozici bude praktikovat i roli kulinářského architekta s nadčasovými vědeckými poznatky. Jeho závislost na soutěžním úspěchu již nebude odvislá pouze od toho, že onen dotyčný je dobrým šéfkuchařem ve známé hotelové restauraci, protože takováto reference již nebude dostatečným oprávněním k výstupu na olympijský vrchol. Klíč k otevření třináctých zlatých komnat světových soutěží budou mít v budoucnu k dispozici pouze kuchaři se zmíněnou investigativní schopností.
A jestliže bych měl uzavřít kapitolu olympijských novinek v souvislosti s 22. ročníkem vrcholové kulinářské soutěže, tak bych na prvním místě jmenoval právě tento trend gastronomicko soutěžního budoucna, jenž nejenom pozvedne úroveň  soutěžní tvorby, ale stejnou měrou i hodnotu celé gastronomie.

 


 
 
Jedinečné carvingové dílo předvedl za použití kořene taro tchai-wanský mistr Wu Sung Lien, za které získal jednoznačnou zlatou medaili.