Tento článek je napsán v reakci na diskuzní příspěvky na téma „Zrušení učňovského školství“ v rubrice „Diskuze“na www.GastroNews.cz.
Jedná se  zároveň o souběh tématu dnešní doby, kdy se nám české hospodářství ocitá na čáře ponoru a kdy na tomto stavu má svůj částečný podíl i školství.
Napříč tomu, že nelze všechny školy paušalizovat a některé je možné vyzvednout, je přesto nutné i zde hledat  jejich podíl. V čem to spočívá? Vznikl nám nadbytečný počet škol, respektive oborů, který nabírá nadbytečný počet žáků. Jak je známo, pouze zlomek z nich u profese zůstává. To znamená, že veškeré výdaje na platy učitelů, režijní a servisní výdaje školy, i dalších zaměstnanců, včetně přidružených výdajů, byly vyhozeny bez užitku oknem.

Jak tomu čelit? Zrušit nadbytek těchto škol, protože uplatnění žáků pro profesi, které se věnovali tři a více roků, je mnohdy více než minimální a stávají se zbytečnou zátěží státního rozpočtu. Ponechat pouze omezený počet škol se spádovou účinností, kde budou přísným výběrem ministerstva školství dosazeni pouze pedagogové s plnohodnotnými předpoklady pro danou profesi.
A to ne jenom prázdní teoretikové, kteří se chtějí nějak uživit, ale skuteční mistři svého oboru, kteří musí mít v profesi dobré výsledky, které budou dokumentovat v nějakých veřejných činnostech, kde lze demostrovat hmatatelnou výkonnost nebo úspěchy jejich žáků, v soutěžích apod.
Vzpomeňme jenom různé integrované školy, kde se doslovně naflákalo oborů, kolik byla škola svým prostorem schopná pojmout. Jednalo se o profese typu opravář zemědělských strojů, kdy o třídu dál byl kuchař či cukrář. Nic proti tomu, tato rozdílnost profesí neznamená nic špatného. Horší byl výběr, radši napíšu školitelů, než pedagogů, protože když to trochu nadsadím, tak Franta co jezdil s traktorem si udělal pedagogické minimum a šel učit. Stejně Andulka, co doma pekla na kšeft, byla najednou velkou učitelkou. Ale pozor, možná, že tato domácí cukrářka, byla nejednou lepší mistrovou než  nějaká dáma, která prolezla „pajdákem“ a v praxi prostě „skutek utek“.
Další problém, a to obrovský, spočívá v tom, že naprostá veličina znalostí se v dnešní době nezískává vkladem učitele, ale digitální informatikou. Což mimo jiné, znamená, že mimo školu.
Práce s počítačem začíná být alfou a omegou výuky dnešní doby.
V této souvislosti, lze posloužit zprávou ministerstva školství, které udělalo rozsáhlý průzkum a zjistilo, že se mnozí učitelé bojí ve škole používat počítačového systému, a to ze strachu, aby se před žáky nezesměšnili, protože omladina projíždí počítačem, jak když bičem mrská a své učitele nechává za sebou v úctyhodné vzdálenosti.
Přidám svůj komický poznatek z dávných dob mého středoškolského studia, kdy náš kantor ruštiny, který byl poloprofesionální fotbalista se věnoval více sportu než výuce, a nikdy nás nezkoušel před tabulí, taktéž z obav ze zesměšnění. Zadával pouze diktáty, které mu doma opravovala jeho přítelkyně.
Dnes obdobný problém, ale v mnohem větším rozsahu, máme na školském stole opět. Konec konců, stačí se třeba podívat na kauzu opisujících děkanů, proděkanů a dalších rádoby slovutných profesorů při vysokoškolské kvalifikační práci a mnohé podobné případy.
Jak tragicky smutně se nám vrací do dnešní doby pointa pohádky Hanse Christiana Andersena "Král je nahý" ! A určitě netřeba dodávat, že se jedná o pouze odhalený střípek pravdivé skutečnosti, prosáklé od základního školství až po nejvyšší stupeň!
Výběr žáků by měl být rovněž náročný, ale ne podle toho, zdali vědí, jak má potkan dlouhý ocas, či znát výpočet kvantové teorie atomu vodíku. Známky ze základní školy by neměly být výhradním kritériem pro přijetí žáka pro učební obor, ale prioritou by měl být jeho vrozený předpoklad a zájem o obor.
Avšak jsem si vědom toho, že tento problém by bylo třeba v zájmu objektivity pojmout komplexně. Viz. chování a agresivita žáků či rodičů vůči učitelům, a jejich skoro bezmoc vůči tomu čelit, atd, atd. Ale na druhé straně co říci na to, když k nám do Větrníku přijde osmnáctiletá sebevědomá absolventka gastronomické školy a při otázce o možnost zaměstnání neopomene dodat, že požaduje plat 15 000,- Kč. Když se jí zeptám, jak k tomuto číslu došla, odpoví, že jim to doporučují ve škole. Předpokládám, že nemusím podotýkat, že takováto „vysokopříjmová odbornice“ ještě ani za nic, byla vypoklonkována už mezi dveřmi.
Že je ve škole naprostá většina žáků, které obor nebaví a ani se mu nehodlají blíže věnovat v současnosti, natož v budoucnu, je bohužel realita dnešní doby. V této souvislosti lze uvést ilustrativní příklad, když se podíváme do rubriky „Diskuze“ tohoto portálu, jaké otázky studenti odborných škol pokládají, kdy už člověk neví, zda se má smát či plakat. Otázka z uvedeného je nasnadě, a to, kdo je špatný, zda škola, potažmo ti co obor vyučují, nebo žáci, kteří doslovně parazitují na tom, co jim kdo za odpovědi na internetu napíše.
Jestliže je na škole většina žáků, které zvolený obor nebaví, či pro něho nemají předpoklady, pak se vnucuje otázka, kolik je na škole učitelů, které jejich profese baví a mají pro ni předpoklady, a to zejména k požadavkům dnešní doby. Na to neexistuje sice žádná statistika, ale lze použít hrubý odhad na bázi logiky způsobu spojitých nádob. A ten říká, že je jich přibližně procentuálně stejný počet jako žáků.
Samostatnou kapitolou by byla „strojová výuka“ většiny škol, které tvoří na kšeft, kdy jsou přitom dotovány z daňového odvodu a mnohých dalších poplatků produktivních firem, kterým jdou pod cenu. O dotovaném soukromém školství ani nemluvě! Je to něco podobného jako zemědělci, kteří jsou dotováni, opět produktivním sektorem, a na oplátku za obživu, v zájmu svých domnělých požadavků, svého mecenáše, či alespoň zákazníka, blokují traktory na silnici!
Je to více než paradox, jenž plně kopíruje absurdní poměry tohoto státu.
Jak se v diskuzi zmiňuje kolega Luděk Ondračka, musím, opět ze své praxe potvrdit, že si nevymýšlí. Byl jsem osobně sám překvapen, kolik vyučenců se nedokázalo v praxi zorientovat ve výrobním procesu, mnozí postrádali základní hygienické návyky a v určitých věcech začínali tzv. od piky. Jejich tříletý pobyt ve škole byl totální ztrátou času a již zmíněným vyhozením peněz z okna. Je více než nasnadě, že takovýto lidé nebyli protiváhou investic, do nich produktivním sektorem vložených.
Co se týče – jak Luděk píše, zrušení škol tohoto typu, tak tato myšlenka se již dala do pohybu. Alespoň v tom smyslu, že mnohé z nich již zkrachovaly. Ale zde je nutno dodat, že i některé z nich, co se týče jejich kvality, tak i někdy neprávem. Bylo to mnohdy tím, že se ocitly v blízkosti mnohem větších škol, které ty malé prostřednictvím odstředivé síly svého projevu a ekonomických možností pohltily, nebo tyto menší byly dány na odstřel vyššími zainteresovanými orgány. Dalším potvrzením toho je, že už se někde najíždí na model vydání výučního listu na základě pouhé zkoušky, a to těm účastníkům, kteří pochází z podnikatelského prostředí, u jichž je záruka profesní zdatnosti a i zároveň zůstání u oboru.

To, že se bude systém výučního studia měnit ve prospěch kvantity praxe oproti teorii, je již dávným příkladem např. rakouského školství, kdy oboroví studenti se věnují školské teorii šest týdnů v roce, kdy tak mají ukončenu výuku pro školní rok a zbytek doby jsou v praktickém prostředí kuchyní, restaurací, cukráren apod.
Další příspěvek pochází od Pavla Býčka, který nám ovšem ze skromnosti zamlčel, o koho se jedná. Pavel je juniorský kuchař ověnčený již několika úspěchy na velkých soutěžích, které se odzrcadlily v nabídce do našeho předního regionálního týmu CULINERY NESTLÉ TEAM.
Pavel ve svém příspěvku velmi dobře poznamenává, že, cituji:  „Dle mého názorů vás škola může připravit na budoucí povolaní (samozřejmě z vás neudělá kuchaře, pouze vám ukáže cestu jak se kuchařem stát), ale také je to o osobním přístupu každého žáka).
Co rozhodlo o tom, že Pavel je tam, kde je, a že mluví, jak mluví? Především jeho vrozený zájem o věc, kterou si posléze vzal za své a je realizací jeho života. Jeho profesní vyspělost se neomezila pouze na „prolezení“ školy, ale sám čerpal gastronomické poznatky z mnoha zdrojů, které dokázal nejenom vstřebat do své mysli, ale i zároveň převést do praxe. Tím druhým je to, že vyrůstal v rodinném kuchařském prostředí, které ho formovalo do jeho současné profesní podoby.
Jenomže, kolik takových žáků, kteří se vyvinuli v jejich útlém věku do role téměř mistra svého oboru, existuje? Je jich málo. Mohlo by jich být ale o mnoho více, pokud by školský systém už v samém počátku vyselektoval ty, kteří se na obor hlásí jen pouze, aby získali „nějaký papír“ a s odřenýma ušima nějak prolezli, a aby ti, co mají vlohy a skutečný zájem o obor byli vybíráni podle jiných přijímacích měřítek, než jsou ty současné. Lze zase z druhého pohledu namítnout, že žáci obor nepraktikují, že i přivší snaze a dobrém úmyslu nenaleznou provozovnu, která by je vzala. Tento problém je podle našich průzkumů pouze okrajový. Dobrý fachman práci, pokud ne dnes, tak zítra určitě najde. Nu a pokud by v místě byla opravdu nouze o firmy příslušného typu, budeme se muset podívat na překážky státně administrativního směru, který to má mnohdy na svědomí. Samozřejmě neopomínám říci, že si za něco či za mnohé, mohou některé firmy i samy. V tomto bodě by to měla být parketa pro počin ministerstva školství, které by nemělo být slepé k nepoměru - příjem žáků versus jejich uplatnění. -

Doposud byla řeč o gastronomickém oboru, ale problematika tzv. černých řemesel je mnohem horší, protože to nám evidentně skomírá na úbytě. Ale ani zde tato svízel by nemusela být neřešitelná. Prvním krokem by bylo zapotřebí zrušení kvanta různých humanitních škol středního stupně, které ve většině vyprodukují neproduktivní aparát veřejného sektoru. Pokud by se zde zatáhla brzda tohoto trendu, zvětšil by se tím prostor pro řemesla. Tento krok by byl navíc podmíněn finančním zhodnocením rukodělných profesí. Ale to se již dostáváme do jiné kapitoly. Ale i zde je v zájmu protikrizových opatření přijmout potřebná a účinná opatření, protože výčet ekonomické statistiky  státního rozpočtu hovoří o 56 procentech sociálních výdajů a o 14 procentech na platy veřejného sektoru. V této položce není zahrnut výdaj na režii takovýchto zaměstnanců. To znamená, že pokud se podržíme jenom výčtového minima, tak 70 procent lidí tohoto státu musí uživit 30 procent zbytku české populace z produktivního sektoru. Pokud bychom statistiku probrali detailně, tak bychom došli k číslu ještě vyššímu. A to je cesta rovnou do pekla, kdy jdeme spolehlivě v tomto směru a v současnu se již nalézáme v předpeklí.
Selekce se ovšem rovněž týká i pedagogů, jako i celého dosavadního systému školství.
Tento zabředlý způsob vleklého postupu, či přešlapování na místě, těžko kdo bude dávat do rychlejšího pohybu. Ale v současnosti máme k dobru paradoxně jednu zlou věc.  Někteří jí říkají krize. Já, který mívám ve zvyku nazývat věci pravým jménem, tuto situaci nazývám prožranými investicemi a státní hospodářskou laxností, která umožnila vzniku různým darmožráčům všeho druhu, kdy na takovýto seznam se dostala i určitá část našeho školství, a  to všech stupňů.
Tím, že zde máme tzv. „krizi“, nezbývá v současnu před sešupem do propasti nic jiného, než naládovat kanón tvrdých a účelných protiopatření, kdy palebná série přesně zacílených granátů, může mít ve své moci rozmetání negativního demokratického humusu nakupeného za dobu 20 roků, i včetně záporů našeho školství. Avšak s přihlédnutím k české realitě, mám neblahou předtuchu, aby se i  třeba patřičně průpalné dělostřelecké projektily, vzhledem k tuhému pancíři problémů, nestaly pouhými neškodnými diabolkami vystřelenými z obyčejné vzduchovky.

Autor je vydavatelem a šéfredaktorem
gastronomických portálů
www.GastroNews.cz
www.Cukrar.cz
vetrnik@vetrnik.cz