Žvýkací guma je oblíbená po celém světě a to bez ohledu na generační rozdíly. Doma si lze vyrobit mnohé, ale žvýkačka nepatří mezi cukrovinkové produkty, které bychom si sami zhotovovali. Největší problém spočívá v surovinách, které si lze obtížně obstarat. Přesto je možné si  ze zájmu výrobu žvýkačky zkusit a porovnat na kolik jsme se dokázali přiblížit světovým značkám  této žvýkací poživatiny.

Budeme potřebovat:

454 g Chicle
1362 g zukru
1,75 – 3.5 g éterického oleje

Chicle je přírodní elastická hmota používaná k výrobě žvýkačky. Jedná se o přírodní latexovou živinu získávaných z jihoamerických stromů.
Chicle smícháme s cukrem. Pak přidáme příchuť éterického oleje s vanilkovou nebo mátovou příchutí.
Hmotu necháme zatuhnout  a pak ji nakrájíme na kousky.
Jedná se samozřejmě o amatérský recept, protože profesionální velkovýroba světových značek používá složité technologické postupy a suroviny.

Vynálezce žvýkací gumy - William Wrigley

William Wrigley byl původně bankéř, který bydlel na americkém venkově. Byl zaujat tím, že děti v lese s oblibou strhávaly z jedlí prýštící slzy pryskyřice, upravovaly si je do kuliček a žvýkaly je. Říkaly, že jsou chutnější než nějaký špatný bonbón. Vypadaly po těchto "bonbónech" zdravé, dobře trávily a také si takto dezinfikovaly ústní dutinu.
Wrigleye tato dětská záliba velice zaujala a začal se sám o jedlou pryskyřici zajímat. Smísil ji s chutnými šťávami některých rostlin. Připravil směs, která chutnala jako dobré a libě vonící bonbóny, a navíc osvěžovala dech. Bylo to vskutku dost příjemné na žvýkání, což zatím stačilo. Všechno ostatní zařídila reklama.

To, co Wrigley vyvinul po této stránce bylo úžasné. Za nějakou dobu nebylo v Americe trochu veřejného místečka, aby se tam nějakým způsobem někdo nedozvídal o žvýkací gumě. - O tom, jak je chutná a dobrá -. O tom, jak působí na všechny orgány lidského těla -. O tom, jakým je dobrodiním pro ústní dutinu, kterou se přes žvýkací gumu nemůže dostat do úst ani jediného mikroba nemoci- ..., atd., atd.
Ohromné tisíce a tisíce "žvýkacích mužíčků" se rozběhlo do všech koutů velké Ameriky, do velkoměst, osad i městeček, do samot, ba i do prérií, takže je nemohl skoro nikdo minout. A všichni tito poslové žvýkacího vynálezu přesvědčovali každého, jak je zdravá tato činnost, a že žvýkání gumy je dobrodiním, jakého ještě od dob Adamových nepoznal svět. Když americký občan chtěl navštívit vršek svého Kapitolu ve Washingtonu, musel jít kolem Wrigleyova mužíčka, který se na něj sladce šklebil. Když chtěl kamkoli do lesa či na ryby, potkal své mužíčky, kteří mu nabízeli svou gumu.
"Zahání dlouhou chvíli, vábí ryby svou vůní", stálo napsáno na figurách u vody. "Nahrazuje lesní vůni", bylo k přečtení na zaprášených silnicích.

Wrigley dosáhl toho, že žvýkání gumy se stalo posvátným rituálem Ameriky, který panoval jak ve školách, tak v dílnách, tak v budoárech nejskvělejších dam. Všude se žvýkalo "z dlouhé chvíle a pro zdraví".
Je jisto, že od dob Lincolnových nikdo neměl na americký národ většího vlivu než právě William Wrigley.
A toho všeho docílil jenom cílevědomou, důslednou a především dobře promyšlenou reklamou.
Za dobu deseti let vydělal Wrigley ohromné miliony, a bylo o něm známo, že plnou polovinu věnoval zpět na reklamu. Jeho obchodní věž při Michigamském jezeře v Chicagu se stala jednou z pamětihodností města.
Wrigley byl také hrdý na svou žvýkací gumu, nejen za peníze, které za ni utržil. Říkal, a také v tom byl i kus reklamy, že guma a její žvýkání upravily fyziognomii dnešního Američana. Dodalo mu prý slavného tvrdého rysu ve tváři, který je tak něčím na poloviční cestě k profilu Ceasarovu.

William Wrigley zemřel v Phönixu ve státě Arizona v 71 letech a zanechal po sobě mnohamilionové jmění. Jenom na dobročinných odkazech to bylo 120 miliónů dolarů.