Dlouho připravovaná zahraniční soutěž a  první vážná zatěžkávací zkouška nově sestaveného Národního týmu kuchařů a cukrářů AKC ČR v dalekém Singapuru, dostala neobvyklou příchuť clony sopečného mračna z islandské sopky na ledovci Eyjafjallajökull. Objevení se prvních zpráv o výbuchu a následném výronu sopečného prachu, bylo většinou českých posluchačů či diváků sdělovacích médií bráno jako obyčejná zpravodajská standardka, která bude mít jepičí život úměrný významu děje a vzdálenosti události od naší zdánlivě jisté a bezpečné středoevropské polohy.
Leč ouha!
V počátku událostí by snad i málokterého fundovaného odborníka na vulkanologii či na meteorologicko termickou konvenci mohlo napadnout, jaký souhrn vulkanologicko-meteorologických vlivů se dokáže spojit do mocné bariéry, která způsobí katastrofální „flight out“ na evropském nebi.
Natož aby úvaha podobného druhu mohla zavdat příčinu o něčem, co světové letectví nepamatuje od svého vzniku,  u běžných laiků kuchařů či cukrářů.
A přesto těm všem, a mnohým dalším, výbuch sopky v daleké vzdálenosti na hranici polárního kruhu, v území opuštěného ostrova v místě kde si Atlantik podává ruku se Severním ledovým oceánem, zcela pozměnil život.
Český reprezentační tým odlétal v páteční den v 11. hodin, a to v již silně vyhrocené době, kdy letecké podmínky  dané situace se rovnaly hře vabank ve smyslu otázky leteckého provozu zda letět či neletět. Národní kulinářský tým byl posledním letem, kterému bylo umožněno se vznést do vzdušného teritoria našeho státu a od té chvíli nastal stop stav veškeré letecké dopravě.
Vulkanologická pohroma se avšak šířila dál do nitra Evropy jižním směrem, kam v lidové mluvě „jak na potvoru“, v tu dobu vál severní vítr, který kromě chladu přinášel hypotetickou geotermální pohromu pro letecké motory. Sopečný prach tak kopíroval vzdušné šlépěje českého národního týmu, který mezitím zdárně unikal do tureckého leteckého azylu, aby po mezipřistání v předpůlnočním čase pokačoval do místa singapurské zkoušky mezinárodních soutěžních sil.
Zprávy hrnoucí se prostřednictvím mobilových sdělení, neposkytovaly českým kulinárním reprezentantům nijaký optimismus a klid potřebný pro soutěžní soustředění. Ale navzdory chmurným předpovědím se dopravní letoun s cestujícími, mezi nimiž se nalézá i české gastro osazenstvo, zvedá a svou přídí míří do směru tropického místa určení, což se po 9 hodinách  stává realitou.
Takže to tedy bylo o příslovečný fous. Tudíž 1:0 pro český nároďák. Zdánlivě vše dobré. Ale skutečné je vše dobré? Kam se poděl záměr změřit své síly s kulinárním světem, který možná nedoletěl v plném počtu, kdy tento stav nebude moci tak být spolehlivým měřítkem porovnání zvolené taktiky treninkové přípravy a skutečné mezinárodní výkonnosti našeho reprezentačního družstva? A rovněž tak případné potřebné korekce přípravného záměru našich reprezentačních kuchařů. Kolik je přítomných potřebných rozhodčích, kterým měl náš tým být představen a dobře zapsán do jejich paměti? V tomto směru je to tedy možná špatné. Do mysli vstupuje otázka, do jaké míry se podaří českému týmu návrat ve stanovené době, když sopka Eyjafjallajökull zesílila svou činnost?
A nyní bychom mohli začít kalkulovat v úvaze, zda v tomto rozsahu byla opatření natolik nezbytná, zda by bylo vše jinak, kdyby nespadl letoun s polským prezidentem Kacziskim s doprovodem, či zda přistání amerického prezidenta Obamy  v den pohřbu na polském území bude pro letišní činitele povelem k otevření evropských letišť atd., atd.

Moje maličkost měla být též přítomna prvému zahraničnímu startu národního týmu v tropickém Singapuru. Měl jsem doprovod v mém příteli,  pravidelným spolucestujícím při všch významných světových gastroakcích. Vše bylo z vlastní kapsy zaplaceno, pojištěno, dopřál jsem si i přepychu jedné očkovací vakcíny, včetně mnohých dalších nezbytností a vydali jsme se na brněnské „domácí“ mezinárodní letišti ve vídeňském Schwechatu,  odkud se měl uskutečnit odlet v 17:10 hodin do Mnichova s další letovou paralelou ve 21:40 v podobě 14 hodinového letu do Singapuru.
Zprávy už v té době byly značně zlověstné, ale naděje byla silnější reality. V průběhu děje se ke mně dostává zpráva o šťastnějších kolezích, kteří mířili k dardanelské užině. Můj nahlodaný, ale doposud převažující optimismus ve zdar věci, podminovávaly z mobilního internetu přicházející zprávy o uzávěrách evropských letišť, ale optimismus ve šťastný konec měl však stále v mém nitru svůj převažující prostor. Ten byl navíc umocněn při příjezdu na vídeňské letiště pohledem na vzdušné teritorium, kde přídí vzhůry se z rolovací plochy odlepovaly dva letouny.
Ale při vstupu do letištní haly, kde znám velice dobře atmosféru a pulzujícího ducha funkčního provozu, bylo na postávajících a nezvykle diskutujících lidech patrné, že je zle.
Při dotazu na letištní personál ohledně budoucna odletu, nám bylo sděleno, že všechny lety z Vídně jsou uzavřené. Měli jsme s sebou auto s řidičem, kterého jsme ale při příjezdu poslali domů s úvahou, že i když se momentálně nepoletí, že se tak stane za nějakou hodinu, až se mrak ze sopky rozptýlí. Když jsme ovšem zjistili, že přes Vídeň cesta nevede, směřoval náš dotaz zda je nějaká možnost odletu  z Mnichova, kde jsme měli plánované mezipřistání? Odpovědí letištního personálu bylo souhlasné sdělení. Okamžitě jsme mobilovým signálem vrátili auto nazpět, které již bylo téměř na druhém konci Vídně a chtěli jsme se rychle přesunout do Mnichova. Při příjezdu řidiče jsme se chtěli před cestou znovu ujistit, jaký je stav mnichovského letiště, ale to nám již byl sdělen odlišný údaj, že i Mnichov své veškeré lety zrušil. To byl konec.  Navíc si nás zrovna vyhlédl televizní štáb ORF (rakouská televize) abychom jim poskytli intervue na téma, odkud jsme, kam letíme,  co na to všechno říkáme a co budeme dělat? Mojí odpovědí bylo, že je to řízení osudu, a že na mém oblíbeném vídeňském letiště, kde jsem odlétal či přistával téměř dvacetkrát, jsem si pro tentokrát vytáhnul černého Petra, a že jsme v současnu a rovněž díky nedaleké vzdálenosti od Brna, nuceni se vrátit nazpět. Poté jsme snědli potravinové zásoby, vypili všechno příruční pivo a smutně se vraceli do Brna.
Od té doby naše intenzivní pokusy o spojení s Lufthansou s možností přepsání letu třeba z Itálie, kde by snad neměla být situace tak zlá, byly bez odezvy. Telefony nefungují a na mailovou výzvu dostáváme odpověď z automatu, že náš dotaz je zaregistrován.  Je to totální kolaps, který letecká doprava od svého vzniku od roku 1930 nepamatuje. Pokud by se něco pohnulo do nedělního večera, tak bychom do toho ještě šli. Ale situace je taková, že sopka zesílila výrony popele a všechna letiště v Evropě jsou stále uzavřená.

Sobota podvečer, z brněnské redakce GatroNews.cz
Jiří Řezáč z Větrníku