Řekněme si hned od začátku, že bronz nebyl pro Národní tým kuchařů a cukrářů AKC ČR tou vysněnou metou, kvůli níž by jeli na druhý konec světa. Jenomže tady se asi stalo něco, co mně již delší dobu vrtá hlavou.
Všichni kdo známe asijské kuchyně, zejména asi ponejvíce čínskou, víme nakolik je odlišná, řekněme od středoevropské. V této kuchyni je všechno jinak od surovin, úpravy, talířového designu, personálu, atmosféru v restauraci, hudbu a mnohé další věci. Prostě, jak jsou odlišní Asiaté svoji fyziognomií od nás, stejně tak je i odlišná jejich kuchyně.
Pokud jsem byl na olympiádě, či na soutěžích, kde byli přítomné asijské týmy, zajímalo mne, podle čeho vlastně rozhodčí hodnotí právě tyto, tak zcela odlišné typy kuchyní, které de facto hrají jinou ligu, než to, co lze nazvat evropským či americkým standardem.
Bylo mně řečeno, že soutěžní pokrmy týmů největšího kontinentu světa nemají až takovou odlišnost, od kuchyní evropských.  Zde již byla určitá nerovnováha mezi tím, co dostaneme na talíři v asijských kuchyních doma, či přímo v místě asijského prostředí.
Proto stejný dotaz mířil přímo na zástupce ať už singapurského, malajského, případně dalších týmů Dálného východu.
Odpovědí mně bylo zajímavé sdělení, že pokud je prý takovýto tým účasten soutěže na evropské nebo americké scéně, tak že svoji kuchyni přizpůsobuje zdejším podmínkám. Což především znamená, že se ořeže, co je pro dotyčnou kuchyni charakteristické, a to jsou především specifické ingredience a asijská exotika tak ustoupí pragmatickému soutěžnímu účelu.
Pokud je to opravdu takto, ta potom nezbývá nic jiného, než před takto flexibilními týmy smeknout klobouk. Protože vzdát se toho, co je člověku vlastní, a co má generačně v krvi a co je v něm od útlého mládí zafixované, to není jistotně jednoduchou věcí.
A to je pouze polovina úvahy, kdy tu druhou část vytváří nastudování si způsobu chuťově i technologicky odlišné přípravy pokrmů svých jinak působících soupeřů.  A pokud tým používající takovéto taktiky ještě s takovouto kulinární objížďkou dokáže uspět, tak nelze říci jinak, než že se jedná o úctyhodný počin, který si zaslouží hlubokou úklonu.
Je v této souvislosti též potřebné říci, že z asijských týmů v tomto způsobu strategie nejvíce vyniká singapurský tým, který je i celkovou kulinárně soutěžní asijskou jedničkou.
Asijská obchodní přizpůsobivost, z pohledu Evropana, je až mnohdy nepochopitelná. A tato vlastnost se též promítá i do jejich kuchyní.
Malý Singapurský stát, který jak historie ukazuje, má velkou kuchyni, a kromě ní má i druhý největší přístav na světě. To znamená, že zde dochází více než kde jinde k míchání všerůzných importovaných poznatků v přehršli odlišných kultur. A pokud je člověk v takovéto cílové, nebo i transférové stanici vnímavý a pilný, což je charakteristický rys asijského člověka, tak si z takové obrovské nabídky vybere to nejlepší, co mu moře vyplavilo. A to se právě v tomto případě týká Singapurců, a zřejmě proto je jejich asijská kuchyně na světovém poli tak úspěšná.
Zkusme si nyní tuto úvahu přetočit o stoosmdesát stupňů. Jako bernou minci beru předchozí vyjádření evropských rozhodčích i asijských týmů.
Jak by vypadala výsledková listina, kdyby byla hodnocena evropsko-americkým metrem, za předpokladu, že by Asiaté přijeli s ryzím konceptem jejich pokrmů, bez toho, že by prováděli evropskou úlitbu evropským rozhodčím? Otázku necháme otevřenu.

  

A nyní se už vraťme do reálu. Musím znovu zopakovat, že díky situaci s islandskou sopkou, se mně nepodařilo přicestovat do místa děje singapurského poháru, kdy tak nemám možnost nic vidět, jsem zbaven možnosti rozhovoru s účastníky soutěže, s rozhodčími a dalšími osobami, kdy bych si mohl udělat kompletní představu o stavu věci. Mé jediné spojení s se Singapurem, mající odlehčenější status mistrovství světa, jsou kusé zprávy zasílané manažerem týmu Konopkou. V Tomášově zprávě mně zaujala věta: „Česká i středoevropská gastronomie je v Asii stále exotická, například japonská komisařka ohodnotila naši králičí tlačenku jako velmi podivnou. V tu chvíli nám bylo jasné, proč Švýcaři dostali stříbro, místo očekávané zlaté.“
A to je právě ono. Zase bohužel nevím, kolik je v komisařských řadách Evropanů a Asiatů, zda příkladně možná rovnováha byla porušena leteckou potíží nad Evropou a komisařský šik se nouzově doplňoval asijskými rozhodčími, apod.? Ale z uvedeného je patrné, že zde narazila kosa na kámen, kdy do tohoto střetu protikladu ještě vstupuje další poznatek pradávného moudra hovořící o tisíci lidech a tisíci chutí v souznění s rovněž dávným poznatkem, že jiný kraj obnáší i jiný mrav. Neboli se lze zeptat, kde je v gastronomické subjektivitě, ta mez, která má být tomuto oboru objektivitou hodnocení? Jak tedy hodnotit rozdílnost pokrmových kultur? Mají se komisaři přizpůsobovat soutěžícím nebo naopak soutěžící komisařům. Zde se bude zřejmě nacházet neuralgický bod, jehož pata tlačí. Upřímně řečeno, když mám možnost na vlastní oči vidět s jakými problémy se náš tým potýká při nesmírně náročné přípravě, tak si dost dobře nedovedu představit, že by měl prostor, ale i schopnost se přizpůsobovat asijským trendům hodnocení.
Nelze ovšem v této souvislosti opomenout, že Asiaté, na čele se Singapurci, to takto dělají, a v případě tropického mikrostátu, s úspěchem.
Je to námět k zamyšlení, možná, že i zde by byla, třeba byť dílčí rezerva, při přípravě našeho národního týmu.
V závěru z toho všeho plyne ponaučení, které není vůbec objevné, neboť je přítomné na každé soutěži, bez ohledu na to, zda se jedná o oblastní nebo mezinárodní. Každý soutěžící nebo tým musí mít své rozhodčí načtené. Kdo chce, ať po mně hodí kamenem, ale je to tak. Každý arbitr má i v nejlepší snaze o objektivitu, svůj subjektivní náhled. Má svůj rukopis rozhodování, a ten kdo jej umí přečíst, má o to větší šanci se dobře umisťovat.
To, že náš tým zahájil s bronzem, není žádná tragédie. Opravdovou pohromou by to bylo, kdyby se jednalo o olympijský výsledek, ke kterému ovšem vede ještě zdlouhavá cesta pře Singapur ( teplá soutěž v připravově tříchodové menu pro 85 osob a českými soupeři bude Švýcarsko, Malajsie, Luxemburk), či přes další střety na evropské či jiné půdě, včetně domácích tréninků a soustředění. První bronzová medaile nového národního týmu na první velké mezinárodní zkoušce je kompas, který zřetelně ukázal, kterým směrem je potřeba v následných přípravách rázně vykročit.

- foto Michal Moučka -

Dnešní výsledky
Malajsie - stříbro
Nový Zéland – stříbro
Česká republika - bronz