Přijít ke kuchařině jak slepý k houslím

Petr Vlásek má oproti svým kolegům z národního týmu, mimo jiné, dvě odlišnosti. Je jediným, který není prozatím šéfkuchařem, ale „pouze“ Chef de Partie.
Tou druhou zvláštností, že je rovněž jediným, jehož manželka je profesně činná v gastronomii a to dokonce soutěžní, kdy si připsala vítězství v cukrářské tvorbě na téma Mozart a Praha při příležitosti 250. výročí zrodu tohoto hudebního génia, kdy v seniorské kategorii obsadila 1. místo.
Petrovou rodnou řekou je Vltava – možná i třeba Botič -, kdy záměrně uvádím tento pražský potok, aby bylo ozřejměno, že pochází z Prahy, ve které pobývá do dnešních dnů.
Když se u Petra chýlil čas k rozhodnutí pro budoucí profesi, nedokázal na tohle téma říct jediný profesní název, který by měl vyplňovat podstatnou část jeho nastávajícího života. Ze shluku rodinných hlav vzešel názor, co třeba na kuchaře? Petr měl ještě předtím variantu volby jakési veřejnoprávní školy, která již svým názvem v něm nezanechala jediný náznak stopy zájmu. Představa kuchařské práce mu byla mnohem bližší a srozumitelnější, protože za dobu svých, v té době necelých patnácti roků, již něco ochutnal a pojedl, takže na dotaz této profese došlo k jeho souhlasnému pokynu hlavou.
V pražských Dejvicích se v té době nacházel hotel, který je na tomtéž místě sice do dneška, ale tenkrát zněl jeho název International, který pro zájemce studia v jeho prostorách přichystal poznávací akci Den otevřených dveří. Hotel, nesoucí současný název Hotel Crowne Plaza Prague, byl vystavěn ve velkolepém duchu a později byl dokonce vyhlášen za národní památku, hovořil svou vnitřní mluvou přesvědčivosti a jeho image našla shodu s hochovými rodiči a i jím samým.

Napříč pražskými restauranty – a ne ledajakými

Takže tedy takto Petr Vlásek přišel ke své profesi. V Internationalu prožil kuchtík první rok, který mu posloužil k poznatkům, s čím vším se kuchařina ve svém základním rozměru vyznačuje a v roce druhém, již s notnou dávkou průpravy se podle výučního scénáře přemístil do Restaurantu Flambé na Starém Městě pražském. Další působiště bylo nedaleko, a to v Obecním domě, posléze proběhl dejvickým hotelem Schweiger, a po absolvování poznávacího kolečka se ve třetím ročníku vrátil tam, kde začal, do hotelu International.
Přechod ze základní školy, asi většinou deváťáků tak toužebně očekávaný, do výuční praxe, kde kolegové již nejsou pouze věkoví vrstevníci, ale i o mnoho starší kuchaři, byl pro některé přeskokem přes hranici osobního rekordu a dal mnohým zabrat. U Petra Vláska tomu nebylo jinak a nejednou musel silně zkousnout zuby, kdy syrová podoba nového života byla trochu silným soustem. Ale mládí je ohebné a pokud je u něho patrná snaha, tak se sem tam nějaký nedostatek promíjí i u těch přísnějších kolegů.
V Petrově mysli po skončení učebního poměru zahlodala myšlenka na studijní nástavbu, ale jak nápad přišel, tak i zase odešel, aby se posléze vrátil, a to na dálkovou hotelovou školu v době kdy bude pomalu zakončovat třetí dekádu svého života.
Co dál, respektive kam jít po skončení oborové výuky nebylo pro Petra nijak složité rozhodování, protože poslední půlrok nabíral zkušenosti ve Flambé a tak se rozhodl si je ještě nějakou dobu prodloužit, a to na dobu tří měsíců. Ale za nedlouho provádí Petr kuchyňskou rošádu do již mu známého Obecního domu.

Ve spolku velkých jmen

Ať tak nebo tak, v každém případě oběma restauracím velely významné, osobnosti, kterými byli Dušan Jakubec či Jiří Král, kapitáni národního týmu, což pro eléva kuchařské nauky byla škola nad školu. Ale ani poté pohyb za novými poznatky u mladého kuchaře neustal a přemístil se do Sovových mlýnů, kde šéfoval Pavel Sapík, který měl též kuchařské ostruhy broušeny účastí v reprezentačním celku.
Sovovy mlýny jsou velkou pražskou historií, kdy prošly mnohou rekonstrukční renesancí, jejíž výsledek má dnešní podobu muzea a galerie moderního umění. V těchto prostorách se rovněž nalézá i stejnojmenný restaurant, kterým prošel zároveň i nejeden český kulinární zástupce reprezentační scény. A příprava i servis pokrmů zde podávaných, měla  tím pádem i přísná kritéria, která musela odpovídat image tohoto historického zařízení.
Tedy i Petr Vlásek byl poctěn možností účasti působit v historicky významném areálu na říční ostrovní Kampě. Tam měl tvůrčí repertoár rozdělen na studenou kuchyni a na přílohy. Šéfkuchař Sapík se však přemisťuje o dům dál, do restaurantu U Zlaté studně a již dobře zaběhnutého a spolehlivého kuchařského juniora si bere s sebou.
Jistěže takovýto počin je pro Petra Vláska velkým osobním oceněním.
A nejenom oceněním, ale i svěřením náročnějších kuchařských úkonů a jmenování do pozice „parťáka“.

Vše mívá svá úskalí, která tu jsou proto, aby se překonávala

První pohled v souvislosti s tolika přesuny by mohl zavdávat úvahu, že zde muselo docházet k velmi náročné adaptabilitě na odlišný varný repertoár, kdy co restaurace, to odlišný jídelní lístek a též i šéfkuchaři, kdy každý musel mít zákonitě odlišný rukopis své tvorby.
Tomu sice i tak bylo, ale vše mělo jedno pojítko, které celou problematiku tak trochu rovnalo do jedné přímky, kterou byla – do určité míry – shodná osnova systému francouzské kuchyně.
Sovovy mlýny se příkladně vyznačovaly konceptem renesance české gastronomie, což v praxi byla úprava české klasiky do moderního kabátu. V konkrétnu lze hovořit o candátu s kapustou, v nabídce se též objevila klasická bramborová polévka, nebo konfitované kachní stehno s knedlíkem.
Další jídla měla mezinárodní charakter, tedy něco na způsob jako u lingvistiky, kdy je jednotný jazyk angličtina, ale ten kdo ji vládne, ji trochu
pozměňuje přízvukem svého rodného jazyka. Prostě, šlo to.

Soutěž bývá nástavbou sama sebe

Petr Vlásek vstoupil na soutěžní scénu ve třetím ročníku učebního oboru na soutěži mladých nadějí Gastrojunior a probojoval se náročným předkolem do brněnského finále a umístil se s celkovým bramborovým úspěchem, ale ve zlatém pásmu. Poté následoval GastroHradec, který Petr navštěvoval v době skulin jeho časových možností, odkud si největší metu odváží v podobě zlatého úspěchu. Potud působí Petr Vlásek jako sólový hráč gastronomických soutěží.
Rok 2009 byl rokem pro slibně se rozvíjejícího soutěžáka zlomovým obdobím. Zapříčinily se o to dva životní skutky. Tím prvním bylo sezdání se s přítelkyní Lindou, o které již byla zmínka v záhlaví článku a která svému muži povila dceru Nelly.
Tou druhou významností bylo obdržení nabídky ke vstupu do národního týmu.
Předehra vstupního děje měla obligátní podobu v ukončení působnosti reprezentačního družstva po jeho čtyřleté periodě, porada se svým šéfkuchařem a rovněž končícím členem národního celku a odeslání žádosti na sekretariát AKC ČR coby uchazeče o vstup do A týmu české reprezentace. Ve stručnosti řečeno, odpověď měla po vstupním rozhovoru a dalších nezbytností spojených s tak vysokým postem jedno podstatné slovo, kterým bylo, ano. První soutěžní kolektiv a rovnou národní tým, je určitě skokem přes hodně vysoko nastavenou laťku.
V takovéto chvíli a stavu vzniká otázka, jak dokáže psychosomatický systém takto náhle zatíženého jedince, takový nápor unést?
Sólovýstup z hlediska jednotlivce by sváděl k domněnce, že dotyčný odpovídá, samozřejmě myšleno v hrubém pojmu, pouze sám za sebe a není zatížen kolektivní odpovědností. Ale u Petra Vláska je pravdou opak, kdy zhmotněná síla každého jednotlivce do kolektivního tahu, jej zbavuje  enormního tlaku psychické zátěže, kterou pociťoval ve větší míře právě naopak ve svém vystupování jednotlivce. K této problematice lze dodat, že se též mnohé odvíjí od veličiny, která je jednou vůbec z nejdůležitějších faktorů kolektivní práce, a jíž je tzv. kolektivní duch.
A ten, dle Vláskových slov, je v tomto týmu na takové úrovni, že vytváří kvalitní psychické zázemí, díky němuž se daří překonávat drtivý tlak psychiky, jenž dokáže lidskou duši někdy spoutat jako pavučina svou oběť.
No a somatická stránka odlišnosti už nebývá tak výrazná, protože i v kolektivním soutěžním pojetí je každý zase svou osobností, kdy svůj vytvořený produkt pouze spojuje s celkem s přibližně obdobným energetickým výdejem jako při sólové tvorbě.
První zahraniční start reprezentačního novice se odehrál v Singapuru a rovnou ve významném a náročném měření kulinářských sil, kde hájil předkrmovou pozici s tématem mousse z uzeného pstruha, rolkou z lososa a želé z červené řepy. A ve studené kuchyni mu připadl úkol tvorby tříchodového menu. Pro Petra to byl první zahraniční start a rovnou s cílovou stanicí soutěže takového významu. Ostatně i sama atraktivnost a též vzdálenost v dálavách Zadní Indie, byla pro mladého kuchaře novinkou, protože jeho dosavadní cesty měly akční rádius maximálně po Chorvatsko.  Mít v domě malé dítě je značný časový úvazek a ještě navíc, kdy i manželka se již zapojila do pracovního procesu. To potom přijde k dobru ochotná babička, jejíž výpomoc mívá v časové tísni mladé rodiny hodnotu babičky vpravdě pohádkové.
Dalším prubířským kamenem soutěžního umu Petra Vláska byla poslední soutěž Kuchař roku s jeho finálovou účastí. Tohle vůbec jedno z největších kuchařských klání jednotlivců v teplé kuchyni, je vlastně hvězdicovou světovou soutěží, kdy tuzemští vítězové každé zúčastněné země postupují do průběžných kontinentálních finále, z nichž se vykrystalizuje skupina, a to již ryze světových finalistů, která si to mezi sebou rozdá o titul nejlepšího kuchaře planety.
Tato soutěž má v rámci své náročnosti, specifikum v cukrářské tvorbě, kterou posuzují cukrářští specialisté, kdy kuchař je v tomto oboru, když nechci říci doslovně amatér, tak určitě ne profesionál.

Sen o zlaté rybě

Kuchaři a obzvlášť reprezentační, se svými zábavními koníčky moc velké problémy nemají, protože na ně mají málokdy nějaký čas. Petr Vlásek mezi nimi netvoří výjimku. Takže jeho doba rybaření mívá již pouze střídmou podobu, mívá-li někdy vůbec jakou, a floorbal si Petr tak maximálně promítne ve vzpomínkách. A rovněž v čase minulém lze hovořit o jeho kdysi časté jízdě na kole, kterou v dnešní době spatří spíše při nějakém sportovním přenosu.
Myšlenka budoucna v podobě zisku mety se u Chef de Partie Vláska nabízí samovolně, a je jí stanutí v pozici šéfkuchaře, což by u něho jistě nemělo být žádným problémem a zřejmě se tak v blízkém časovém horizontu i stane. Jistě, že zrak zájmu zašilhá po vlastnictví nějaké, třeba menší, ale pěkné restaurace. Ale zkušený profesionál velmi dobře ví, co vše se za rozšafným posezením hostů a za kvalitním pokrmem v pěkně vypadající kuchyni a restauraci skrývá a v jaké hodnotě rizika je vše vykoupeno.
Proto se před realizací takového předmětu zájmu, jeho zrak raději odvrátí do směru jiného pohledu. Úvaha tohoto záměru nebyla sice vyškrtnuta ze seznamu osobních přání natrvalo v představě, že manželka je rovněž od fochu, kdy by se i jí líbila nějaká útulná kavárnička, ale pokud by snad tomu tak mělo být, tak raději až někdy později.
Nu a položit otázku na téma velkého snu reprezentačnímu kuchaři a ještě navíc rybáři, tak je zřejmé, že odpovědí by byla kýžená zlatá rybka, která by se mu blyštěla na hrudi v podobě zlaté medaile, nejlépe té olympijské.
Přání tohoto druhu, na rozdíl od přání pohádkového není nesplnitelné. Prostor pro jeho realizaci se již kvapem blíží a doba do pořádání příštího ročníku kuchařské olympiády, je již za necelé dva roky.