Příjmení Anny Strnadlové je trochu komplikované a nejednou  bylo zaměněno za název okřídleného pěvce. Ale i Annino nitro nebývá jednoduché a občasně v něm nastane přetlak vzletného veselí, které se  rychlým způsobem prohoupne  do nížin posmutnělé sentimentality, kdy ovšem pro širší okolí se Anna v rychlosti a obratnosti dokáže přeorientovat do veselejší podoby. 
Mladá žena, původem z obce Rouské v mikroregionu Záhoran v Olomouckém kraji, dobře ví, že je již od svého útlého mládí zaškatulkovaná do bezprostředna bezuzdného veselí, a že tento projev od ní každý i očekává a ona tak nechce dotyčné zklamat i když nemá ke smíchu třeba přílišné důvody. A přece nebývá občasně rozesmátá blondýnka jen pouze taková, nýbrž se v ní prolíná celý proces emociálních pochodů a city si podávají ruku s momentálními pocity vjemů.

Je to základ každé umělecké duše, která mívá mnoho párů očí a schopnosti vnímání toho, co ostatním lidem zůstává při zběžném pohledu většinou neviditelné. Je to v podstatě životní parketa umění, vyznačující se podat ve své specifické schopnosti výpověď o věci či ději prostřednictvím jejich rozbití až na kousíčky atomu, aby divákovi či čtenáři  mohl být umělcem naservírován obraz, jehož tvorby by on sám nebyl schopen. Zavité poupě skýtá utajené tajemství.  Jeho rozvití do půvabu kouzla nekonečné krásy květu prostřednictvím  uměleckého úkonu, je prací pro vyvolené, jež dokáží  kolemjdoucího vytrhnout z životní šedi, zpomalit jeho krok a donutit jej se v zastavení  zahledět do vjemu v té chvíli netušených prostorů a podob.
A jednou z takových umělkyní je i Anna Strnadlová, která  talent svého umu, původně oděného v sukni z režného plátna, dokázala vlastní pílí a chůzí po kamenitých stezkách přetvořit až do slavnostní róby ze třpytivého brokátu utkaného v atlasovém spoji.

Anna je profesně vyučenou kuchařkou a v gastronomickém světě je známá především malebnými rytinami do tuhých povrchů i měkkých vnitřků ovoce a zeleniny, ztvárňující podobu uměleckého řemesla zvaného carving, které v posledním desetiletí doznalo nevídaného rozmachu. V této soutěžní disciplíně, mající své zastoupení na světových vrcholových pódiích včetně olympiády, si  Anna odvážela, a určitě i odvážet bude, nejednu medaili ocenění svého umění, z nichž k nejcennějším náleží dvě zlaté ze světového poháru v Luxemburgu a jednoho bronzového kovu z olympijského Erfurtu.
Annino seznámení se s  výtvarnou tvorbou mělo svůj počátek v mateřské školce, kdy na břídlici ztvárnila svou představu husičky. Ale nejednalo se pouze o samotný objekt domácího opeřence, nýbrž obrázek byl obohacený o prostředí protékajícího potoka. Zde již byl zřejmě položen základní kamínek budoucí výtvarnice, který však v té době byl takovou miniaturou, že mu ještě nikdo nepřikládal žádnou váhu. Vstup do druhého stupně Annina života, základní školy, měl své místo v obci Všechovice. (Obr. vlevo, Anna se svou matkou).

 

Dalším životním krokem bylo vyučení se kuchařkou s maturitní nástavbou ve Valašském Meziříčí. Annino výtvarné srdce bilo spíše cukrářským tepem, který ji podvědomě více lákal v představě většího prostoru citu, zajatého ve výtvarných genech jejího uměleckého nitra. Ale přijatý počet uchazeček měl svoji limitující hladinu a přes to nejel vlak. Takže potenciální cukrářce nezbývalo nic jiného než si na svůj vysněný obor hrát ve volném čase ve vlastním domě.

 
 

V tomto prostředí se toho času konal kurz pana Procházky ve výtvarném vyřezávání, jehož průběh několika hodin ovládl dívčin zájem takovou měrou, že u tohoto způsobu netradičního uměleckého projevu zůstala dodnes. Protože řezbářské náměty doznávaly pod dívčinýma rukama neustálého zdokonalování, nenechala na sebe dlouho čekat i její prvá soutěž i úspěchy. Těmi byla juniorská Třebíč s bronzovým výsledkem.
Ale tomuto projevu předcházela již dřívější podoba příbuzného projevu, kterým byla výtvarná kresba.
Všichni kdo přišli s Annou Strnadlovou do kontaktu, ji mají zafixovanou  coby rozesmáté sluníčko prostřednictvím jejích širokých úst, na jasném nebi. Avšak nebývá tomu vždy tak.
V přítomnu osamění se její mysl ztlumí do tmavšího odstínu podzimních barev, rytmus myšlenek zpomalí svůj běh a v dáli mysli začne znít tichý sametový tón klidně plynoucí romantické melodie do níž se ve změti představivosti začnou přidávat další nástroje vyluzující zvuk emocí.
A to je u mladé ženy zrod fontány výtvarného proudu obrazových námětů, které její ruka následně vkládá do prostorové fantazie kreseb, jež zvěčňuje na papír či plátno, aby tak zůstaly trvalou památkou jejího osobitého pohledu na svět. To je tajná komnata jejího uzamčeného nitra, kam nemá nikdo přístup a emoční děje autorky si je možné prohlédnout až v podobě obrazů, které vypráví tajemným hlasem o tom, co vše tato dívka prožívala, jaké vjemy zaznamenával její zrak a jakou jim ona sama dala konečnou podobu svou výtvarnou črtou. Žádný z nich nemá jásavou vizáž, mluva jejich výrazu má spíše nostalgickou tvář vypravující svou věcností o hloubkách a zákrutách života v sentimentálním tónu zasnění. A troufám si říct, že zde je pravá podoba Anniny duše, vyznačující se značnou dávkou skromnosti a pokory, kdy její smích je v současnu přechodem pozdního mládí do stavu pozvolné dospělosti, a zůstává spíše již nástavbou světské společenské komunikace. Nepochybuji, že i nejbližší Annino okolí, ba ani ona sama, nemusí s tímto souhlasit, ale projev její tvorby je předvojem této myšlenky, v níž vyřčené se postupem času bude projevovat stále více až do viditelné přítomnosti. Protože takto tvořit nemůže obyčejný smíšek, ale osobnost, jež musí mít pevnou emoční oporu v osobitém pohledu na reálný svět, jež skýtá pro ryzí smích v jeho nezastřené podobě nepříliš velký prostor.
Anna není malířkou konkrétna. Pevný motiv reálu posouvá do umělecké vize, jíž dodává náznak lehké formy abstraktna. Pozadí či volné prostory plochy dotváří mlhovinou jemného barviva navozujícího představu pokračování naznačeného děje. Tvorba v jejím pojetí, když použiji trochu nadsázky, má v sobě „monalízovský“ podtext, který nutí k úvaze možnosti pokračování napovězeného chodu událostí.
Anna Strnadlová je malířským samoukem, kdy stavidla jejího výtvarného nadání otevřel bratr, který své sestře věnoval knížku o kresbách akvarelovými barvami. S velkým zájmem pročítala budoucí umělkyně list po listu a pronikala do tajů základů práce se štětcem, kombinací barev, způsobu napnutí plátna a dalších odborných rad spojených s tímto druhem kumštu.
Způsob malířské tvorby spočívá u Anny stylem tzv. vrstvení, kdy po nanesení jedné vrstvy barev které znázorňují určitý námět, dojde k jejímu zaschnutí a pokračuje se až posléze, protože při nedodržování této výtvarné zákonitosti by došlo k rozpití barev. Tedy každý ztvárňovaný motiv má svůj vrstevní podklad, na který se po zaschnutí vytváří další provedení výtvarného námětu. Byť je Anna výtvarnickým samoukem, umí se ztotožnit i s kompoziční nástrahou vazeb barev a jejich světlosti vůči ztvárňovanému objektu. Tato harmonie výrazové podoby není ani tak o škole, jako o vrozeném citu pro mluvu sdělení zobrazeného díla vůči svému divákovi.
Setkání s carvingem bylo tedy dílo náhody termínu odborného kurzu prováděného na škole ve Valašském Meziříčí, kdy vlivným činitelem v rozvoji Aniččiny rytecké práce byla její mistrová Paprskářová, která ač sama se tomuto oboru v praxi nevěnovala, měla výbornou teoretickou poradenskou schopnost, která podle slov její svěřenkyně, díky její obrazové představivosti, jí výrazným způsobem posouvala dopředu.
A obdobné prvky jako u malby, nalezneme i u Anniny carvingové tvorby, kde se přizpůsobuje výtvarnému podkladu sestávajícího ze zeleninových a ovocných plodů a místo štetce používá řezné či vykrajovací nářadí. I zde se setkáváme s jejím osobitým dekórem, způsobem prováděného originálního řezu, násobeným vjemem ženské duše, kdy této spojitosti je slečna Strnadlová důslednou interpretkou, kdy za tuto kombinaci sklízela během své dosavadní desetileté kariéry mnohá domácí i zahraniční ocenění.

Anna je tvor citlivý s výraznými prvky solitérství,  který nesnáší okovy povinnosti, ve kterých převládá slovo „musíš“! Ne, že by nedokázala dělat pod tíhou pracovní povinnosti, ale v uměleckém projevu je imperativ jakéhokoli druhu schopen její tvorbu ponížit o nějaký řád a nikdy pod tlakem nedosáhne výsledku, který by odpovídal jejímu estetickému cítění, vnímání světa jejím pohledem a rukodělnému umu. Anna díky své citlivé vnímavosti a rovněž i notné dávce božího výtvarného daru, je vyhraněným solitérem, který potřebuje k tomu aby ze sebe vydal potřebné maximum, své malé, tiché a nikým nerušené soukromí. Teprve v takovém prostředí je  schopná výstupu z přízemních podlaží až do oblačných výšin. I to je jedna z méně známých podob umělecké výtvarnice Anny.
Do jejích carvingových úspěchů, kromě již zmíněného vrcholového zahraničí, je potřebné ještě přičíst absolutní vítězství na Melounovém festivalu, v Ostravské soutěži a v Bratislavě.
Nejenom vojáci, ale i civilní ženy mívají v torně maršálskou hůl v podobě představ svých úspěchů. V případě Anny Strnadlové je to zlatá medaile z olympiády, do jejíhož začátku zbývá k dnešnímu dni už necelý rok.
Zkušená a mezinárodními úspěchy ověnčená výtvarnice dokázala na své desetileté pouti carvingovou tvorbou poznat mnohé, i sama sebe.
Ví, že nedílnou součástí úspěchu je kvalitní surovina, která sehrává na konečném výsledku mnohdy i stěžejní roli. Být významný v branži, neřkuli mít i punc mezinárodních úspěchů, dokáže otevírat dveře i tajných komnat, v nichž se nachází hledaný grál surovinového optima.
Anna již má i v tomto směru patřičné konexe, které by jí mohly lesk olympijského zlata dosti přiblížit.

Anna Strnadlová se svého profesního snu přece jen dočkala. Na svém novém působišti v hotelu NH Congress Olomouc, zastává v současnu místo cukrářky. Tato profese jí v porovnání s dosud vykonávanou kuchařinou rozvázala ruce i nitro jejího výtvarného cítění, jemuž může povolit uzdu své nápaditosti, nadání i výtvarnému citu pro tvorbu.
Přednost nové práce spočívá pro Annu v tom, že se nejedná o strojovou výrobu typu například produkce tisíce špiček apod. Navíc výtvarné umělkyně mají jednu společnou vlastnost. Nesnášejí stereotyp a potřebují změnu, kdy olomoucké, nyní již cukrářce, vyhovuje různorodost podob pracovního projevu, kdy únavná fádnost je pro ni ubíjející a snižuje nápaditost i chuť do práce. O inspirace za těchto podmínek ani nemluvě.
Tento profesní přerod dopomohl Anně Strnadlové k odhození zátěže dosavadního břímě spíše profesní povinnosti než, v jejím případě tolik potřebné uvolněnosti umělecké tvorby. Pouze za takového stavu je schopna se napnout do výšin růstu sladkých hroznů inspirace, kdy tato pozice, věřme,  může sehrát veledůležitou roli v dosažení jejího uměleckého snu,  jež je zaklet v lesku zlaté olympijské medaile.