Barbara Škorpilová je disignérkou a polovinu jejich zakázek tvoří návrhy interiérů restaurací a kaváren. Podívejme se na její činnost z vnitřního pohledu.

Čím vás přitahují  kavárny  ? Naší první realizovanou  restaurací  byla v roce 2000 Zahrada v Opeře, zakázku jsem brala jako výzvu. Nikdy před tím jsem nic podobného nedělala a nikdo nevěřil, že to zvládnu. I já jsem měla určité pochybnosti - v bývalém Parlamentu, mezi dvěma dálnicemi, to přece nemůže být úspěšné místo, říkala jsem si. Ale přesto se to povedlo. Tím byl odstartován určitý boom mých  restaurací  a  kaváren.

Jak by měla podle vašeho názoru  kavárna  vypadat?
Musí být přívětivá a milá. Dokonce víc než byt. Proto se člověk k takovému zadání musí chovat jinak, než když dělá byt nebo kancelář.

Jak?
Když navrhujete interiér  kavárny  , musíte lidem nabídnout zvláštní pocity, atmosféru, která je přitáhne.

Jak to dokážete?
Základem je dobrá dispozice a její variabilita, promyšlená tak, aby se hostům příjemně sedělo a aby měli mezi sebou dobře nastavené vzdálenosti. Nezastupitelnou roli hraje světlo, barvy, dekorace i personál.

Existuje na to nějaký klíč?
Když teď řeknu pár věcí, tak je velká pravděpodobnost, že to bude  kavárna  , která je pohodlná: Židle s područkami, menší, lehčí stolky, protože lidem dávají pocit, že sedí blíž u sebe, jemné osvětlení, nepřesvícený interiér, kombinace židlí a lavic, škála teplých barev, svíčky, exotické květiny - prostě taková dovolená. Ale všechno se to dá porušit a přitom vytvořit příjemnou  kavárnu  .

Co je v  kavárně  důležitější, dobrá káva anebo dobrý design?
McDonald's zadal nedávno studii, v níž odborníci zkoumali, nakolik je pro člověka rozhodující design při výběru  kavárny  nebo  restaurace. Z výzkumu vyplynulo, že to je více než osmdesát procent. Ohromně mě to potěšilo.

Čím se pro vás jako pro designérku odlišuje  kavárna  a bistro?
Kavárna  je pro mě klidnější prostředí, kde se tolik nepodává  jídlo, kde hraje příjemná hudba a kde si člověk povídá, čte noviny. Bistro by v mém podání mělo svým způsobem navozovat rychlost a přehlednost - abych se rychle dozvěděla, jaké  jídlo  mohu mít, stejně rychle ho dostala a mohla odejít.

Myslíte si, že dnes atmosféra  kaváren  připomíná ještě něco z éry jejich rozkvětu ve 20. a 30. letech?
Určitě ne. Tehdy nebyla nákupní centra a žádné  kavárny  , do nichž by lidé jezdili s nákupními vozíčky. Ale i dnes se stalo určitou zvyklostí, že člověk alespoň jednou za den zajde do  kavárny, s někým se tam potká, vyřídí schůzky a mezi tím telefonuje. Vznikl také zvláštní druh internetových  kaváren, kde se lidé nechtějí potkávat, ale kam chodí psát dopisy. Vlastně se tam potkávají s lidmi, kteří jsou strašně daleko.

Jaký typ interiéru navrhujete nejraději?
Mám ráda příjemné a milé klienty. Pak už je jedno, jestli s tím člověkem navrhujete byt,  kavárnu  ,  restauraci  nebo  hotel  . Hlavně ten člověk musí být zajímavý.

Už jste odmítla klienta proto, že vám neseděl?
Ne, ale většinou ho nepoznáte na první nebo druhé schůzce, kde se o spolupráci rozhoduje. Ale odmítla jsem klienta proto, že máme moc práce.

Respektujete vždycky přání klienta?
Úplně. Snažím se ho vyslechnout a pochopit, co on od toho interiéru potřebuje. A i když to někdy vypadá, že to celé jakoby "přetočíme", vždy se snažíme jeho problém vyřešit. Ještě nemáme nespokojeného klienta.

Kdo tvoří vaši klientelu?
Ze sedmdesáti procent jsou to cizinci, kteří v Praze žijí a ze třiceti procent Češi. Většinou jsou to lidé, kteří o architektuře a designu něco vědí, mají je jako svoji zálibu, a v dané chvíli už třeba také vědí, proč jdou právě k nám. Přestože jsme velmi krátkou dobu na trhu, a jsme velmi mladý ateliér, já jsem tady více méně nejstarší, tak nás znají.

Vytváříte si osobní vztah ke klientům?
Zrovna dnes ráno jsem v rádiu slyšela rozhovor s Evou Jiřičnou, která říkala, že je-li projekt úspěšný poznáte podle toho, jestli máte na konci o přítele víc. A to mi připadá nejvýstižnější. S těmi lidmi prožijete kus života. To nejsou týdenní záležitosti, byt trvá tak půl roku a toho člověka vídáte minimálně jednou týdně. A to už se vytvoří nějaký vztah.

Jste přísná?
Myslím že ne. K nám často přicházejí lidé, kteří mají byt v rozestavěném stavu. V takovém případě to pak možná vypadá, že jsem spíš přísná nebo dokonce krutá. Říkám: Tyhle stěny musí spadnout a tyhle příčky je třeba posunout. Protože ono se někdy zdá, že bytový design je jenom o nábytku, ale ono jde o rozložení prostoru. Takže když někam přijdeme, nebojíme se dělat větší změny - bourat příčky, zvětšovat otvory, nepoužívat běžné rozměry, navrhovat nové osvětlení.

Pokud přijmete zakázku, co děláte vy a na čem se podílejí vaši spolupracovníci?
Já vždycky přináším vize, vytvářím koncepce a inspiruji práci s novými materiály a technologiemi. Na  kavárnách  pro Davida Mizrahi se mnou spolupracovali zejména Miloš Beran a Lukáš Juřina. Protože tři lidi  kavárnu  nakreslí řekněme za tři čtyři týdny. A pak jsou větší projekty a na nich pracuje daleko víc lidí. Nás v Mimolimitu zatím není moc - dvanáct. Chci, aby ateliér ještě trochu vyrostl, ale skončila bych tak na dvaceti lidech. To je zatím moje ideální představa.

Jak vlastně fungujete jako designérka a zároveň architektka? Potýkají se ve vás někdy tyhle dvě profese anebo jsou vždy v souladu?
Mohou být docela klidně v souladu, pokud postupujete od celkové koncepce k jednotlivým designovým celkům, a potom k designovým detailům. Přitom ten detail se může stát ústředním motivem interiéru, pokud se tak architekt rozhodne. A je také dobré něco vědět jak o stavebních konstrukcích, tak o technologiích a materiálech a všechno kombinovat dohromady. Já si myslím, že to je plus, mít přehled z obou stran.