Vyslovení jména Jožka zaručuje ve slovenských cukrářských kruzích stoprocentní identitu myšlené osoby, bez nutnosti doplňku příjmení.
Při jméně Jožka nikdo ani na okamžik nezaváhá a spolehlivě vás nasměruje na cukrářskou mistrovou Jozefínu Zaukolcovou, rozenou Šebákovou, z púchovské Sdružené stredné školy hotelových služieb a obchodu.
Jméno tohoto znění není u žen příliš rozšířené a příčina toho, že při křtu bylo novorozeně Šebákových takto pojmenováno, má pozoruhodný důvod.
Byla-li řeč o novorozenci, je nutno hovořit o novorozencích, respektive dvojčatech, chystajících se spatřit světlo světa.
Krátce před dobou zrodu bylo matce paní Šebákové oznámeno, že je v šťastném očekávání dua potomků. Jozefína Zaukolcová pochází z rodiny o šesti dětech a religiózně založení rodiče v duchu Nového zákona Bible určili pro případ zrodu smíšeného páru jména Josef a Mária. Tento záměr však vyšel z poloviny, neboť oba dva "blíženci" zrození 25.3. 1971 na levém břehu řeky Váhu v Povážské Bystrici, byli ženského pohlaví.
Ale ani přesto rodiče původní jmenný záměr neopustili a zamýšlené mužské jméno se proměnilo ve femininum, čili Jozefu, podomácku Jožku.
Malé děvčátko mající se čile k světu, začalo postupem doby nalézat zálibu v činnosti, která pohyby tužkou zanechávala na papíru velice zajímavé obrázky, které ač nemající žádnou konkrétní podobu, byly tím, co malou Jožinku opětovně přivádělo k tvoření směsice tahů nahoru, dolů, vlevo a vpravo. Čas plynul a ručka malého děvčete se začala podvolovat povelům jejího pohledu a na příležitostném papíru jakéhokoliv formátu se začaly jevit podoby domečku, zvířat i maminky a tatínka. Byl to čas, kdy semínko výtvarného talentu se začalo klubat zpoza země zatím v podobě malinkého výhonku sazeničky budoucího košatého keře cukrářského umění.
Základní školu absolvovala Jožka v Povážské Bystrici a v čase rozhodování
co činit po jejím absolutoriu, padla volba na cukrářskou profesi. Nelze říci, že v průběhu tříletého výučního oboru, navzdory přízně ke kreslenému projevu, by byla cukrařina středobodem jejího života.
Talent kvality mívá někdy delší inkubační dobu, a v Jožčině případě to platilo bezezbytku. Čerstvá absolventka sladkého oboru následně rozšířila  sbírku dokladů o své odbornosti  prostřednictvím nástavbového studia o maturitní vysvědčení. Místem nabývání nových poznatků se stalo SOU stravování Slanická osada v Námestove u Oravské přehrady.
Okolí vodní nádrže se vyznačuje malebným krajinným portrétem a scenérie urostlých stromů dotvářená keřovými porosty v kombinaci se zrcadlící se vodní plochou bylo přesně to, co příjemně osvěžovalo a zároveň inspirovalo Jožčiny citové vjemy, navíc dotvářené povahovým rysem místních obyvatel v jejichž mluvě a jednání se odrážel klid údolní přírody z dáli lemované sugestivním panoramatem Oravských Beskyd a Magury.
Na škole se pořádaly soutěže odborných zručností a Jožčin prozatím dřímající um v pozvolném pohybu svého vývoje se náhle rozevřel jako poupě růže jdoucí do vrcholového rozpuku. Potvrzením aktu dozrání bylo Jožčino cukrářské vítězství v krajském kole.
Nejenom, že se jednalo o zlomový počin na její cukrářské dráze, ale došlo i zároveň k tolik potřebnému kontaktu řemeslného úkonu s poznatkem  síly kouzla vyvěrajícího z umělecké tvorby, jenž ve své tvůrčí a pestromalebné šíři nabízí právě cukrářský obor. Právě tato chvíle byla přestupní stanicí, kdy Jozefína Šebáková z původního profesního osobáku přestoupila do luxusního expresu cukrářského umění směřujícího do vzdálených oblastí oduševnělé umělecké tvorby.
Avšak umění je nadstandardní částicí života a potravu, coby pohon  té nejzákladnější podstaty života, nedokáže zdaleka zaručit.
Proto další Jožčiny profesní kroky směřovaly do Jednoty spotřebního družstva v Povážské Bystrici, kam nastoupila jako řadová cukrářka.
Rodina Šebákových je nábožensky založená. Modlitby, mše a oddanost vůči Stvořiteli byly nedílnou součástí způsobu jejich života. Přes prvního "strážníčka-andělíčka" a následný Otčenáš se malá Jožinka seznamovala s  Písmem svatým, jehož příběhy Starého zákona pro ni představovaly pohádkovou procházku posvátnou zahradou. Obsah kanonických knih mající počátek v prvotní Genesis a postupem doby navazující  na deuterokanonické příběhy, otevíraly v dospívající slečně reálně ekumenický náhled do minula, jež z pozice dětského vjemu pociťovala již v době, kdy její dětská mysl přetvářela do vlastní podoby obraz vznikající z poslechu svého okolí či bohoslužbách v kostele. Nový zákon poté skýtal pohled na dobu Božího zjevení skrze Ježíše Krista, spasitele lidstva.
Tak jak se Jožka ponořovala do četby staro a novozákonných dějů, tak na sobě tím více pociťovala sounáležitost svého duchovna s onou historickou dobou, jejími postavami a skutky.
Představa Boha všemohoucího ve své nepoznané podobě, vyvolávala úctu ke všemu majíce spojitost se samotným Stvořitelem. Četba další sakrární literatury, ve spojitosti s mluveným slovem znějícím z kostelní kazatelny vyvolávaly v Jožce touhu proniknutí do tajemna dalších poznatkových prostorů všeobjímajícího posvátna.
Zřetelně cítila, že filosofie oné doby je i jejím vyznáním a kdysi mlžný opar pocitů se nyní měnil v jistotu poznání a k jejímu sluchu promluvil Shůry hlas, pravíce v kterém směru má cílit šlépěje dalších skutků svého života.
- Bylo dokonáno -.
V roce 1992 nastupuje Jozefína Šebáková do prvního ročníku dálkového studia teologické fakulty v Žilině.
Prvotní úvaha dvouročního studia se s přibývajícími poznatky produkujícími stále vzrůstající zájem o liturgické poznání prostřednictvím hlavních studijních oborů věrouky, dogmatiky, katechetiky a biblistiky, se protáhla až na šestileté studium. "Koliska slovenských miest" Nitra byla místem Jožčiny promoce a předání titulu Magistr teologie se zaměřením na výuku náboženství.
Jožka se tak stala jedním z mála  slovenských pegagogů, mající ve své nástavbové studijní části takovouto specializaci.
V Jednotě se budoucí magistra teologie zdržuje do roku 1992 a následně přijímá nabízené místo odborné mistrové v Púchově na Sdružené strednej škole hotelových služieb a obchodu a svůj výuční program rozšiřuje na předměty technologie a suroviny.   
Do repertoáru školské činnosti Josefíny Šebákové náleží i soutěžní klání, kdy se ocitá na Gastropragu, z něhož si odváží  zlato a stříbro. Stříbrný kov získává i na cukrářské soutěži v Klagenfurtu. Ostří svého umu též dobrušuje u Mirky Slavíkové v Praze od níž čerpá především znalosti  v kurzech "První stupeň základní umělecké cukrařiny" a "Zpracování čokolády a francouzských pralinek".
Světový kulinářský expres se v té době řítil kupředu závratným tempem  a Slovensko nehodlalo stát opodál. Roku 2000 se formuje ekypa dobrých kuchařů a vytváří Slovenský národní tým. Jožka je nominovaná na cukrářský post. Tým jede na horkou půdu  soutěžního Hradce Králové, kde dobývá bronzovou trofej. Tentýž rok odjíždí slovenští kulinářští reprezentanti na  gastronomický Olymp do Erfurtu, kde výprava  na svém dosavadním největším soutěžním podujetí získává diplom. Dodejme, že se jednalo o první vstup slovenského družstva na kulinářskou olympiádu.
Rozjetá kuchařská "Slovenská strela" míří posléze do Lucemburska pro stříbrnou medaili a v následných třech letech se přesouvá mezi Slovenskem a Českem, konkrétně na první scénu gastronomických soutěží Hradce Králové, kde svoji tvorbu pokaždé směňuje za stříbrnou medaili.
V roce 2004 se konala opět kuchařská olympiáda v Erfurtu. Slovenský kuchařský národní tým přijíždí do hlavního města Duryňska  s výzbrojí zkušeností předchozích let, která jejich soutěžní úsilí ukula do podoby bronzových medailí,  což púchovská cukrářka považuje za svůj dosavadní úspěch.
Tato medaile má ovšem ještě navíc další třpyt, kterým je lesk silné vůle a smyslu pro odpovědnost. Jožka měsíc před zažehnutím olympijského ohně utrpěla frakturu lokte. Rozsah úrazu vyžadoval léčebný úkon prostřednictvím dlahy nejméně 30 dní. Co teď? Příprava na Erfurt trvala celý rok a v tak krátkém čase zaškolit novou cukrářku bylo vyloučenou věcí. Jožka však navzdory úrazovému handicapu pokračovala v přípravě a s oslabenou paží vykonávala v olympijském prostředí cukrářské soutěžní úkony.
Akční rádius činnosti paní Zaukolcové je rozsáhlý. Známe ji jako učitelku, soutěžící, magistru teologie a v jejím repertoáru se nachází ještě jedna pozoruhodná činnost, kterou je publicistika.
Jožka Šebáková či Zaukolcová, jsou autorská jména dvou knih, pod názvy "Pečeme s Jožkou a Tescomou" a "Velká obrazová kuchárka", napříč tomu, že se jedná o jednu osobu. Vysvětlení kombinace rozdílných jmen je nasnadě. Prvou knihu napsala Jožka ještě jako svobodná a druhou již coby paní Zaukolcová.
Další Jožčinou oblíbenou činností v níž zároveň spařuje své životní poslání je práce s mládeží, jež zasvětila své mládí cukrářskému oboru. "Cukrárská majsterka" tak má navíc možnost své bohaté poznatky tajů uměleckého odvětví realizovat též prostřednictvím svých odchovanců.
Jožčiny gastronomické zkušenosti se staly taktéž námětem pro televizní relaci "Varím, varíš, varíme a pečieme" kterou zpracovalo TV studio Košice. Původní záměr tvůrců pořadu bylo natočit několikadílný gastronomický seriál kdy moderátorovi pořadu asistují odborní účinkující, kteří měli podle tématického scénáře rotovat. První na řadu přišla samotná autorka námětu a její podání vlastní tématiky bylo takového charakteru, že režisér pořadu odmítl přítomnost dalších odborníků a všechny díly seriálu odasistovala jen Jožka.
Paní Zaukolcová by si přála aby její práce a způsob kterým se vyznačuje ona sama, zde byl i v té době a používal se ještě dlouho poté, až jí jednou prst osudu pokyne - v Jožčině případě zcela určitě - ke vstupu  na Nebesa.
Púchovská mistrová je všeobecnou cukrářkou s přikloněním se k práci s čokoládou a karamelem.
Cukrová hmota s možností nekonečné variace podob a škálou  barevných odstínů, ji přivádí do duševní nirvány. Je to svět v němž krystalizují její pocity, jejichž prostřednictvím interpretuje vidění světa, tužby a filosofii svého života, které přetváří v miniatury, jež se jejím prostřednictvím stávají filigránským uměním.
 Čokoláda, působící na první pohled jednobarevností a jednolitostí hmoty, je pro ni uměleckou výzvou, umocněnou vůní orietálních dálek, kdy charakteristické čokoládové aroma ji přenáší do romantického kouzla čistoty a spravedlivého konce pohádek. Kakaová surovina je nalezištěm pokladů, ke kterým se jejich hledač může dostat přes velkou znalost obsáhlého cukrářského terénu, čemuž předchází dlouhodobá teoretická i praktická cílevědomá příprava, trpělivé probíjení se úskalími technologických poznatků, tříbení rukodělných postupů, které se po dlouhém úsilí ustálí do podoby uměleckého výrazu. Teprve až na konci této mnohdy strastiplné cesty je v hloubi  cukrářského naleziště nalezen onen kýžený poklad, jehož zisk ve skříňce nálezů povyšuje svého majitele  - v Jožčině případě - na cukrářského umělce, a z liturgické cukrářky, která nezpracovává čokoládu pouze prostřednictvím svých prstů, nýbrž především srdem, tak vytváří "First lady confectionary of Slovakia".