Velikonoce dobou jsou jara
v níž spící květ ožívá,
stejně tak příběh, - jak zvěst praví stará, -
v němž člověk vroucně se modlívá.

Promlouvá syn boží, v podobě člověka,
jenž hřích lidí v svá bedra vzal,
leč –jak známa skutečnost odvěká –
člověk ten, v pravdě jej křižoval.

Akt kříže jen zkouškou duše byl v člověku,
kdy tělo následně z mrtvých pak vstalo,
a Nebe tak v úctě a ve vděku
Ježíše z kříže k sobě si vzalo.

Slaví člověk chvíle té posvátné
a ač sám Kristovu sílu nemaje,
poselstvím božím duše mu bohatne,
- s tím pokladem vstoupit chce do ráje. –

A tak zatím jsouc na zemi
v slunečním paprsku s příchodem jara,
v modlitbě spjatými dlaněmi,
čte v Bibli jejíž písmo boží vůle psala.

- Velikonoce boží to jara čas, -
věz člověče, že budeš povolán,
až v sluchu tvém shůry zazní hlas,
ty vstoupíš v posvátný pole lán.

Tam skutky tvé budou sečteny
jak dobré, - tak stejnou měrou zlé, -
jejichž strůjcem sám jsi byl na zemi,
ty následně určí osudu duše tvé.