Když zpíval On,
jakoby zvon z Nebe zněl,
- největší z největších -
hlas Mistra nám písně pěl …

V úctě a poděkováním
Mistru Karlu GOTTOVI
Větrník – Brno, Řečkovice

Cukrář.cz je sice cukrářský portál, ale tak významnou věc, jako je odchod toho kdo zastával svou profesi na té vůbec  nejvyšší  možné úrovni, nelze prostě opomenout, protože pěvecké umění Mistra Karla Gotta bylo "dortem na třešničce" všeho ostatního.
Bude nošením dříví do lesa zmínit známý fakt že Karel Gott oslovoval šest generací v oboru tak jepičího života jakým je pop music, v kterém působil více než šedesát roků, a to prakticky až do jeho skonu v osmdesáti letech.

Popisovat jeho úspěchy a pěvecké vrcholy na těchto stránkách je zbytečnou věcí, protože to po dobu šesti desetiletí dělala specializovaná média a v této době ještě o to víc. Proto vytáhnu ze svých vzpomínek mé posluchačské setkání s budoucím velikánem naší populární hudby, které se v té době říkalo taneční. Byl jsem v tenkrát asi 8 - 9letý kluk,  a z reproduktorů rádia, v tomto případě ještě tzv. rozhlasu po drátě, což na vysvětlení pro mladší generaci byla bednička, která měla pouze jednu stanici a knoflík na zesilování, a zdroj signálu byl šířen prostřednictvím drátu, po kterém tento rozhlas obdržel svůj název. A z něho se linuly melodie všeho druhu, včetně zpráv a her. Taneční hudba byla zastoupena v té době muzikou řekněme konfekčního charakteru, která měla ustřídměnou normu, jež byla diktována ne až neschopností autorů v ní rozeznít progresivnější proudy, ale jednalo se ještě o silný dozvuk padesátých let, a z politického hlediska byla zvolena spíše střídmější reprodukce než aby se pracujícímu lidu předkládaly "škodlivé vlivy" západního proudu. Tedy z pohledu tentrát absolventa druhé třídy základní školy nebyl důvod přiložit uchu na "dráťák" a nechat se unášet pro mládež strhující muzikou.
Až jednoho dne, z mého vnímání šedivých hudebních pořadů, zazněl zpěv jednoho zpěváka, který zazpíval zcela odlišným zpěvem než bylo dosud zvykem, a to především, barvou hlasu a úplně jiným způsobem zpívání, kterému, jak jsem se později dozvěděl, se říká frázování.
Jak se ta píseň jmenovala, nevím, ale pamatuji si, že v ní zpěvák zpíval něco o guláši a o rybě, která se dívá smutným okem či očima. Ta píseň sice nebyla sama o sobě nic moc. Pocházela zřejmě z tvorby semaforové estrádní produkce a rozhodně nebyla zpěvákovou parketou. Jak se sám zpěvák jmenoval jsem rovněž nevěděl, ale od prvního okamžiku mě velice upoutal výše uvedeným způsobem zpěvu. Protože tenkrát nebylo takové kvantum písní jako dnes, tak se stávalo, že na "dráťáku" se některé opakovaly i několikrát za den. A já jsem byl při každém vysílání  v očekávání onoho zvláštního zpěváka, kterého jsem okamžitě rozpoznal mezi ostatními díky jeho způsobu zpěvu a mimořádnému hlasu. Poté jsem se dozvěděl, že onen interpret je jakýsi Karel Gott.
Mnou napsané prosím nebrat jako prezentaci mých odborných instinktů v rozpoznávání pěveckých osobností budoucna, ale výjimečnosti Karla Gotta jako osobitého interpreta v samém zrodu jeho pěveckých počátků, že dokázal upoutat i devítiletého posluchače.
Následně přišly Oči sněhem zaváté, Měsíční řeka, Život je bílý dům a mnoho, přemnoho dalších a Československo mělo svého fenoména poulárně hudebního žánru, který  na jeho špici zpíval do doby než si jej osud v nedávných dnech povolal do nejvyších pater nebeského umění.
Tento článek je motivován možným příkladem i pro ostatní, rovněž tak i pro umělce z cukrářského oboru, že pokud v sobě kdokoliv pocítí, že má v sobě dar shůry -  a bez něho není možné vrcholový kumšt dělat - nechť tento dar, neboli vrozené genetické předklady dál rozvíjí. Protože pouhý talent je sice lehčí cestou bez méně lopoty, ale sám o sobě není zárukou úspěchu, kdy i tady platí známé, že bez práce nejsou koláče.
Tedy genetika, plus účelová práce s příměsí nezbytné dávky štěstí, které v konečném účtování  dokáže sehrát větší roli, než bychom si někdy mohli představit. A ještě maličkost, mohoucí mít fatální význam. Jsou lidé, kteří mají v sobě schopnost tvořit,  to na jedné straně, a na druhé jsou ti, co umějí bořit. A tato druhá skupina se častokrát vyznačuje rozvětveným talentem destrukčnosti a z důvodu, že on nemá schopnost vytvářet hodnoty, tak je schopen udělat vše pro to aby je ten, který pro to má předpoklady, je taky nevytvářel. V tomto je skupina bořičů velmi silná oproti tvůrcům, kteří nemají až tak vyvinuté vlastnosti, aby své tvůrčí poslání dokázali přes barikády těchto bořičů přenést.
Zde rovněž lze říci, že být dobrý, neznamená být i žádaným.
Sám Mistr Karel Gott by o tom mohl vyprávět!
I on se s touto skupinou druhé ligy setkal, ale nepolevil a ku štěstí nás všech zůstal i přes potíže svůj až do dnešním dnů...
A to byla podstata myšlenky a tohoto článku těm, kteří poznali, že dostali něco shůry a že stojí za to, i přes překážky těch bez talentu, tento dar dále rozvíjet a přivést do stupně mistrovství. Tak jako největší velikán naší pop music, ale s plnou odpovědností klidně řeknu, největší umělec české historie, Mistr Karel Gott.