To, že jeden ze signálů Mirčiných tužeb byla touha po exotickém dobrodružství, došlo ke svému částečnému naplnění již samotným vstupem na africký kontinent. Ale Afrika je rozmanitost různorodého prostředí sestávající ze zvířat, savan, pralesů, horstev, střídané vodními toky a jezery. A tím vším se prolíná přítomnost domorodého lidu, jejich způsob života a kultury. A to vše není možné spatřit ve městě, které je obchodním, kulturním a průmyslovým střediskem státu. A exotická zvířata je možné pozorovat akorát tak v místním zoo. A jak jinak by měla rozlučka s černým kontinentem vypadat, než jej projet odspodu až nahoru. Rozhodnutí ve výběru trasy padlo na vertikálu 30. stupně východního meridiánu, což znamenalo pohyb ve vyjeté stopě, kterou před šedesáti lety razila vzduchem chlazená Tatra slavných československých cestovatelů Hanzelky a Zikmunda.
Smíšený pár měl k dispozici dopravní prostředek trochu obdobný, alespoň v tom, že motor se nalézal taktéž vzadu, stejně jako hnaná náprava a jeho chlazení obstarával vzdušný ventilátor. Jednalo se o jedno z nejpopulárnějších  lidových vozidel na světě, Volkswagen Brouk.
Černá odysea mohla začít. Startovní čarou byl nejspodnější africký stát, z něhož cestovatelská dvojice se ponořila do hloubi africké exotické zeleně, která lemovala veškeré cesty - necesty, nechyběla i písečná poušť. Průvodcem bylo žhnoucí slunce, či chladivý stín buše, tetelící se horký vzduch táhlých stepí či večerní chlad, když se slunce ponořilo za horizont obzoru. Mirka vnímala řeč přírody hovořící svojí barvou, tvarem, nepopsatelnou vůní buše, porosty, rovinami střídající se v rozličností výšin, cévním systémem řečišť a mateřskými znaménky vodních ploch.
V prvé části reportáže jsme se seznámili s jednou podobou české cukrářky, a zde v africkém šeru máme možnost poodhalit závoj její druhé podoby, jež v němé úctě a pokoře naslouchá tomuto africkému hovoru přírody a jejich obyvatel, jež v ní probouzí pocit nadpřirozena, vznešenosti a moudra. Návštěva sangomas /obydlí domorodých lékařů a čarodějů/, deštné čarodějnice, útěk před slonem, od kterého stála asi 10 metrů, či stádo zvědavých žiraf u snídaně, to vše nutí se zamyslet nad hodnotami našeho života, které v ten moment nabírají jiných dimenzí.
V africkém putování protíná český pár obratník Kozoroha, bod nad nímž gradující sluneční zenit u nás vnímáme jako první zimní den. Třetím spolucestujícím po celé předlouhé africké trase je Mirčin gastronomický vid, jenž je v neustálém střehu jejího zorného pole. Noci tráví cestovatelé nejednou pod širým nebem, ale i v luxusních hotelech jako byla např. Lodge v Okawangu deltě a nebo ryze černošský hotel Seven hills, kde byli cestovatelé osobními hosty jeho majitele a který se nalézal  900 km od keňského Nairobi.

Keňa - 600 km od Nairobi

Napříč úchvatnosti okolní přírody, měnící svou tvářnost průjezdem různých klimatických pásem, dokáže pohled gastronoma sledovat též detaily objektů své profese.

Přestože je Afrika rozsáhlým kontinentem, má i přesto jeden společný podklad potravní suroviny, který je zastoupen prakticky na celém kontinentu. Jedná se o tzv. "pap", což je kaše z hrubé kukuřičné mouky, prokombinované kousky masa a zeleniny, která je dochucena kari.
Z této skladby jídel lze vystopovat vliv indické kuchyně, jejíž základní prvky se vyznačují obdobným složením.  Druhu použitého masa vévodí skopové, následuje hovězí a drůbež. Předností africké kuchyně je čerstvost masa, kdy od porážky zvířete po jeho zpracování pro konzum je krátká doba, což je podřízeno klimatickým podmínkám.
V cukrářském řemesle bychom šlehačkové či plněné dorty nalezli pouze sporadicky. Provozovnu zaměřenou na cukrárenskou výrobu či prodej lze spatřit velmi poskrovnu, a to pouze ve větších městech. Čím blíže k jihu Afriky, tím více nabývají cukrárny podobu evropského vzezření.
Africká originální cukrařina se tak trochu blíží jemnému pekařství, s převahou zákusků typu buchet, koblih apod., namočené v růžovém fondánu a posypané barevným kokosem, s džemovou pomazánkou. Speciální cukrářskou sortou jsou arabské cukrovinky, které se vyskytují od středomořské oblasti po rovník. Pojem sladkosti je v Africe podmíněn pocitem sytosti. Gastronomická etika v africkém průměrném chápání nevnímá dezert jako potravní doplněk, ale mnohdy jako hlavní stravovací chod. Není příkladně neobvyká objednávka deseti "scons", což je anglická čajová specialita, která se peče ve většinové části kontinentu. Jedná se o tvar placky z kynutého těsta, která se ve vyšší společnosti potírá máslem, medem, marmeládou apod., s přídavkem ořechů, rozinek a dalších doplňků. Chudší vrstvy se spokojí pouze s holou plackou.

Po překročení rovníku očekává české poutníky rozlehlý Súdán. Díky uzavřené hranici kvůli válečným nepokojům, jsou navrátilci nuceni odklonit svou trasu až ke čtyřicátému poledníku východní šířky a projet Etiopií. Tato současná republika je jediným africkým státem, který si dokázal uhájit svoji nezávislost, a vyznačuje se též atraktivní kuchyní, jejíž čelní specialitou je upečená placka "injara", mající chuť kyselého žitného těsta, které se připraví do tvaru palačinek dosahujících průměru až půl metru. Servis spočívá v navrstvení placek na sebe a v nanesení pěti druhů jídel na horní palačinku. Základní složení surovin je obdobné africké pokrmové zvyklosti, tj. maso, zelenina, kari, chilli. Vlastní konzumace spočívá v odtržení kusu placky, ke kterému se střídavě pojídá z nanesených druhů pokrmů. Chuť je na naše poměry velmi neobvyklá, s výrazným aromatem exotické stravy.
Osobitou stránkou afrického cestování je jízda podle mapy. To obnáší mnohdy dosažení kuriózního cíle, kdy je cesta z ničeho nic uťatá a dále následuje už jen nekonečná plocha pouště. V takovém případě nezbývá nic jiného než zaimprovizovat a nechat se vést vlastní intuicí.
Co se týká zvířat, tak nejpočetnější setkání bylo se žirafami, jejichž bezprostřednost naváděla jejich dlouhé krky přes okno do vnitřku automobilu. Určité nebezpečí přinášelo setkání s paviány, ale životu nebezpečný by byl kontakt s hrochy, s kterými se dvojice cestovatelů setkala u Viktoriiných vodopádů.

Návštěva Viktoriiných vodopádů

Průjezdy savanou poskytovaly pohled na různé typy zvířat, od stád různých kopytníků, přes šelmy, ptactvo až po chobotnatce, jak máme možnost vidět prostřednictvím televizních cestopisných pořadů. Zde v samém lůně prostředí originálního způsobu života domorodých živočichů byl vjem navíc umocněn neporovnatelným způsobem bezprostředního kontaktu zasazeného do rámce scenérie žhnoucího kouzla africké přírody.
Avšak v celém mnohostranném objemu druhů a čeledí všeho druhu zvířat a ptactva, dominoval tomu všemu vyšší řád organizace chodu tamního způsobu jejich života. Příroda právě na tomto příkladu prezentuje svoji logiku, jíž se obyvatelé živočišné říše přizpůsobují. S výjimkou potřeby potravy, se k sobě chovají v rámci poslání jim daného způsobu života a nepřekračují jeho dané normy. Lidstvu by podle názoru paní Slavíkové bylo určitě ku prospěchu, kdyby obdobný model soužití zařadilo alespoň zčásti do svého způsobu života.
Závěrečná etapa ebenové poutě stejnobarevným kontinentem mířila po Súdánské odbočce přes Etiopii do Saudské Arábie, ve které čeští cestovatelé překračují další astronomickou hranici, a to z našeho pohledu, letní obratník Raka. V této zemi, křesťanům neotevřené, viděli největší a nejúžasnější rybí trh, vynikající jídlo a poznali i úžasný zákon krále Fahda /dnes již zemřelého/, protože měl rád zeleninové saláty, tak uzákonil, že vedle vody zdarma, je v restauracích podáván jako první právě zeleninový  salát – a to zdarma! 

V Saudské Arábii

Následné pokračování cesty vede přes Jordánsko, Sýrii, a Turecko směrem do Evropy počínaje Bulharskem s pokračováním přes Rumunsko. Zde nastal technický zádrhel v podobě prasklého válce na pohonné jednotce VW. Tento druh závady je těžko opravitelný za jízdy, ale přítel Zdeněk je naštěstí automechanik, takže udržoval motor pojízdný. Jako z udělání se totéž opakovalo v sousedním Maďarsku na druhém válci, ale přesto poškozený "lidový Brouk" dovezl své pasažéry až do města s velbloudem ve svém erbu. Ale to už se doléval olej jako benzín, aby je koktající brouček na dva válce dovezl až domů. Cesta do Plzně vertikálním směrem africkým kontinentem trvala čtyři měsíce a čeští cestovatelé urazili trasu stylem "cik-cak" dlouhou 17 000 km.
Ve zpětné dáli zůstal obraz scenérie tropické přírody s jejími všemi projevy, jež navždy rozduněly Mirčino nitro jako zvuk domorodých tamtamů nesoucí se vlahým vzduchem afrického podvečera. O Africe se říká, že pomalu zalézá pod kůži, ale když zaleze, pak navždy…

- pokračování -