Tento virus hýbe světem, a to pohybem výrazně mohutným. Zprvu oznámení, že se o jeho zrod jedná v čínském Wu-chanu jsme brali tak, že vzdálenost 10 000 kilometrů od Evropy je dostatečný filtr k tomu, aby pozbyl své destrukční síly. Ale opak je pravdou a tento projektil zákeřné působnosti už nás má na mušce. Až když jeho působnost zasáhla nějakou desítku našich občanů, zavedla vláda opatření v podobě omezení pohybu osob v určitých prostorách a jejich počtu. Tato redukce byla bezpochyby správná, ale je otázkou, zdali účinná? Posuďme například omezení otevírací doby v restauracích do 20. hodin.  Dejme tomu, že se otevírá v 10. dopoledne. Tedy rovnou desítku hodin se lidé v těchto zařízeních mohli družit bez ohledu na coronavirus. Že to bylo opatření vpravdě kosmetické, svědčí nové nařízení o dva dny později, kdy v Česku není žádné funkční hospody v pravém slovo smyslu pohostinského významu, ale pouze prostřednictvím prodeje přes okénko. Jenomže se bez kontroly vracely řady lyžařů z alpských radovánek z Rakouska a především z Itálie. A tady byl stát nedůsledný. Pokud do té doby bylo možné hovořit o hrstce infikovaných, tak v té chvíli se začalo bít na poplach. Ovšem naplnilo se přísloví o bychovi, jehož bylo pozdě honiti.

V té době byla z vládního příkazu uzavřena naprostá většina provozoven. Rovněž tak škol, s výjimkou mateřských. Ale ani tyto nebudou trvat zřejmě dlouho. Dále to byly sportoviště, nedokončeny se staly soutěže populárních sportů, včetně i těch masově méně rozšířených, kdy tréninková snaha sportovců přišla zcela vniveč. To vše proto, aby se virus nešířil, respektive, co nejméně. Nesměly se provádět svatby a pohřby. Tedy došlo k interdiktu jako za Jana Husa ve středověku. Výsledkem bylo, že corona postupovala dál bez ohledu na vládní restrikce a zasedání.
A k problému se začali vyjadřovat renomovaní odborníci z lékařských kruhů. Jeden psychiatr se vyjádřil, že coronavir je potřeba brát s humorem?! K tomu lze říci, že neštěstí druhých potěší, ale sám prožívat finální fázi corony na přístrojích, pokud by bylo dopřáno dotyčnému cti být na ně napojen a umírat s krvácejícími plícemi, tak bych takový humor v té chvíli nechtěl vidět. Nebo renomovaný kardiochirurg Jan Pirk prohlásil, že když se přemnoží prasata, tak na ně příroda sešle mor v zájmu rovnovážnosti jejich stavu. Ve smyslu svého tvrzení upřesnil, že populace  v Číně je přemnožená, a že se jedná  o přirozenou korekci nadbytku lidí.
Slova z úst oduševnělého a úspěchy ověnčeného chirurga znějí poněkud sarkasticky, ale nemá pravdu? Není to opravdu působnost vyšších sil, které mají nad nezřízeným chováním lidské populace jakýsi dohled?

Slyšíme od zástupců lékařských řad, že jsou v první linii. To je pravda. Ale s jakým výsledkem? Provedení výtěru a - doufejme  - že správná diagnostika, kdo je nakažen a kdo ne, a  šup za domácí katr, tedy do karantény. Ale poznají tito lékaři, zda se jedná o chřipku či o coronavirus? Rada o mytí rukou, neshlukování se, je na diplomovaného lékaře  pouhou nouzí z ctnosti. Ostatně nastavme zrcadlo realitě dnešních dní v porovnání s odvěkou praxí. Stačí pouze položit otázku, zda lékaři dokáží vyléčit rýmu? Nejlepší odpovědí je rčení o jejím léčení trvající týden a neléčení, kdy tento protivný výtok má působnost sedm dnů. A uvedené platí o chřipce, cukrovce a dalších nemocích. Je to boj na nekonečný počet kol. Chci se tím pouze zeptat zda si dokážeme se současnými medicinskými znalostmi poradit s coronou, kterou známe sotva pár měsíců?
A co hygienici, kteří častokrát s gustem prosmejčí gastronomické provozovny, že tam nezůstane kámen na kameni, jak ti ve chvíli pravdy svého poslání uspějí v tomto střetu s opravdovým nepřítelem lidstva? Ale nestojí v nárazníkovém zóně i další profese, které se dívají coronaviru do jeho smrtící tváře? Řeč je třeba jen o prodavačkách obchodů, kterým nikdo nedá nedostatkové roušky nebo dokonce respirátory. Každý zaměstnavatel by rád dal, ale oni nejsou. Čí je to vina?
Že prý se někteří pacienti vyléčili?! Následuje tedy logický dotaz, čím a kým? Vždyť na coronu žádná protilátka neexistuje! Některé tělo má v sobě spíš souhrn čehosi, čímž se vyléčí samo. Kdo ale bude mít to štěstí?
Zatím se opakují prázdná slova, ale virus se šíří dál. Stereotypní komentování situace kolem a kolem, kterou vidí všichni na vlastní oči a řada výmluv či sebechvály, jenom utvrzují o bezradnosti těch, kteří tyto výroky pronášejí. A v dané situaci je možné hovořit o dalších oborech o jejichž členech neštěkne ani pes. A co až na zákeřný virus začnou řídnout policejní řady? To se mohou začít ze svých děr vynořovat pěkné počty různých zloduchů, jejichž přesile nekalých záměrů bude bezbranný občan vystaven. Je zde avšak jiná otázka. Nesmí se vycestovat, a při návratu podstoupit  karanténu. Kdo by se nepodrobil oficiálním vládním příkazům, bude či může být potrestá pokutou tří miliónů korun a odnětím svobody na několik let. Obdobné stanovisko zaujala většina evropských zemí. Dobře. Ale je tu ještě navíc k tomu velmi závažný problém. Došlo k rozhodnutí, že domácí občané nesmí vyjíždět a cizinci naopak přijíždět.

Na řecko-turecké hranici stojí desítky tisíc migrantů. Jak se tohle bude řešit…? Bude se o tom veřejně mluvit nebo potají řešit po svém? A na to se váže jedna spojitost, o které se nemluví příliš nahlas, ale pouze šeptem. Je jí Evropská unie. Jedná se tedy o společnost evropských států, která má spolupracovat nebo dokonce si nějakým způsobem pomáhat (?)
A do této spolupráce přišel onen coronavirus, který ukázal skutečnou soudružnost evropských států. Naprostá většina se uzavřela do sebe, včetně svých hranic. Od Itálie, která nese největší virovou zátěž, tak od té dali ostatní ruce pryč. Má to sice svůj důvod, protože Itálie si svou typickou lehkovážnější, kdy problém zprvu bagatelizovala do té míry, že se rozběhl po celé Evropě, způsobila do určité míry sama. Ale přesto to zanechá na italské duši jistý šrám křivdy.  Ostatně přetlumočím slova tiskové mluvčí veletrhu Sigep v Rimini, a to ještě z doby, kdy se tento apeninský poloostrov dostal do ekonomické krize. Cituji doslova:
“My Italové jsme lehkomyslní a problémy které o sobě dávají vědět prostřednictvím předběžných signálů nemíváme ve zvyku brát moc vážně. Až se nám nakumulují do neřešitelného stavu, tak teprve pak začneme něco dělat.“
A dodejme, že s coronou to bylo obdobně, a Itálie je tam, kde je, a s ní i celá Evropa.
Jiným případem je Řecko, které též osamoceně zápasí s davy migrantů, kdy ostatní státy buď mlčky přihlížejí nebo hovoří o formální pomoci. Lidé si po tom všem položí logickou otázku, k čemu že ta unie jim vlastně je? Tohle nebude jistě mluvit ve prospěch evropské soudružnosti a nebude možná velkým překvapením co nastane, a možná že ani ne v tak vzdáleném budoucnu.

Z řeči ekonomických expertů na televizní obrazovce zazněl konečně význam malých a středně velkých firem, které jsou páteří ekonomiky všude ve světě, a tak i Česko nevyjímaje, a na které v této těžké chvíli vláda nejvíce spoléhá. Je to asi desetina populace, která živí těch zbývajících devět desetin. Pokud se řekne, že česká ekonomika funguje, tak přeloženo do reálného jazyka to znamená, že podnikatelský sektor funguje. Jsou zde sice i mamutí firmy. Ale kolik finančního produktu jde do českého státu? To zmiňuji v souvislosti s různými pobídkami typu bezcelních dovozů, velkých daňových úlev, domluvených dohod apod.
Takže v souhrnu řečeno, ten kdo pracuje ve vlastí režii a nepobírá žádnou státní výpomoc, a je nucen ze své soukromého produktu podělit ostatní kteří si na sebe nevydělají, tak tomu nyní hrozí uzavření jeho provozu. Hrozí k roztržení ustáleného vztahu zaměstnavatel versus zaměstnanec. Navíc jsou zde nesmyslné výdaje na neziskový a státní sektor, kdy vláda za této situace by měla výrazně přehodnotit výdajovou činnost. 
Coronavirová pandémie vytáhne na světlo mnoho nedostatků a zanedbání, které v zdravotně „mírových dobách“ se dařilo nějak vyflastrovávat.
Ale tímto způsobem to za daných okolností takto už dál nepůjde a bude se muset mnohé měnit. Nyní je řada na nás řadových občanech tohoto státu. Bude to záležitost logické úvahy a disciplíny, která může mnohé ovlivnit. Mám ale obavy, že požitkáři, kteří budu dávat přednost krátkodobému uspokojení svých pocitů před uskrovněním své rozmařilosti  budou na této cestě velkým problémem ve svojí sobeckosti, bezohlednosti i rozmlsanosti, a tím budou brzdou v nastavení překážek této zatím ne moc viditelné a zákeřné pandémii.
Máme vládu jakou jsme si zvolili a ta dělá co může. Ale vodopádu šířící se pandémie nedokáže postavit účinnou hráz, ale pouze cedník, který sice zmírnil jeho tok, ale teče. A jak to vypadá, poteče i dál…