Připravovat pokrmy pro hlavy států a významné světové osobnosti nemůže každý. Haně Černé bylo takovéto cti dopřáno. Cukrárna na Pražském hradě, součást restaurace Vikárka přivítala Hanku coby úspěšnou absolventku cukrářského oboru v podniku Restaurace a jídelny Praha I. Byla jedinou z ročníku, která vystoupila až do těchto výšin, dominanty české státnosti. Každodenní procházení hradní bránou, odlesk slávy dějin, potkávání našich i zahraničních politiků, bylo zavazujícím kreditem pro výkonové absolutorium.
 Ohlédnutí se po svých předcích přinese někdy i překvapení. Hana teprve až ve druhém ročníku zjišťuje, že její dědeček byl cukrář. Možná, že podědila odštěpek dědova cukrářského genu, jenž rozvíjela prostřednictvím kroužku kreslení, modeláží i tvorbou vizovického pečiva. Zájmem a pílí rozkvétá v Haně poupě cukrářského kumštu v kytici úspěchů a uznání, které ji dovádí do prostorů nad nimiž vlaje prezidentská standarda. Za zvuků slavnostních fanfár jsou na hradní stůl pokládány pokrmy na jejíchž tvorbě se podílely i Haniny ruce. Dezertům, koláčům, dortům žehná i Svatý otec Jan Pavel II.
Sedm let dochází Hana do prostoru hradní Vikárky. Jednoho dne tak učiní naposledy. Barvy i toho nejkrásnějšího obrazu jednou zešednou. Stejně tak - jak Hana vypráví - kouzlo hradních výšin jí snáší čím dál tím víc do přízemnějších poloh, a přišel pocit volající po změně.
 Německé Passau je místo, kde Hana zkouší zač je v Bavorsku cukrařině loket. Za pár měsíců uplatní sama na sobě přísloví, že všude dobře, doma nejlépe. Následné období svého života vsadí Hana na podnikání mimo obor, ale i tomu dává postupem doby vale. Nakonec se prostřednictvím inzerátu ocitá v nuselské cukrárně Luja v Praze. Firma mající ve svém názvu prvou slabiku křestních jmen Luvíka a Jany Andrlových, dává Haně Černé uplatnit svoji představu způsobu práce. Do opatrování jsou jí svěřeni i učni, a Hana by prostřednictvím svých zaměstnavatelů ráda nabyla další zkušenosti v zahraničí.
 Pohled do budoucnosti se odráží od jejích nároků na život. Ty by měly kulminovat ve vlastní firmě, kde by chtěla umožnit uplatnění lidem aby našli zaměstnání. Její představa vede k prosperitě cukrářství se zachováním českého koloritu.
Hana Černá na jedné soutěži dekorovala svatební dort růžemi syté modré barvy. Právě toto zabarvení se stalo předmětem polemiky, dodejme že vesměs záporné. Zde je nutno se na chvíli zastavit. Je bezesporu faktem, že takováto barva je pro svatební dort netradiční a odstín takovéto sytosti lze spatřit spíše v dětských námětech. Mé ucho naslouchalo mnohým názorům, a zpovzdálí se mě do mysli vkrádal starý názor na kombinaci dvou barev ze které se udělalo posměšné pořekadlo: "zelená modrá, pro blázna dobrá". To se říkávalo hodně dávno. Dnes takováto směsice kdysi nesourodých barev je znakem modernosti a setkáme se s ní na nejednom ornamentu světového významu. A tak se ptám, zda-li Hana v tomto případě neudělala náhodou, byť třeba podvědomě, dlouhý krok do třetího milénia, za cenu ztráty bodů. Arbitrem v tomto sporu nechť je budoucí čas.