Umění - porodní bába cukrářského řemesla

V městě soutoku čtyř řek, jehož podzemím se klikatí pramen, který dovedný lidský um přetváří v pivní mok světového věhlasu, je rodiště české cukrářky, jež se vymyká zaběhnutým tradicím jak v tvorbě, tak i v ražbě svého životního prostoru. V městě Plzni chodila slečna Mirka Slavíková jak do školy základní i učňovské, ale zde se též po celou dobu dívčího vývoje kupila oblaka její budoucí bouřlivé činnosti, ale taktéž, a to především, zrod svitu jasu slunce, jehož poselství paprsků dovedla spoutat do slavnostní kytice cukrářských skvostů. Zde je příslušno doplnit, že její dívčí příjmení je jmenným logem paní Slavíkové od jejího narození až po současnost.
Paradoxem osudu je ta skutečnost, že Mirčina touha nikdy nemířila do oblasti cukrářské tvorby v souvislosti s volbou povolání, avšak měla s ní jednu společnou vazbu, kterou je vztah, v dívčině případě až vášeň, pro  výtvarnou činnost. Do výše těchto sfér dosahovala představa její profese, jíž předcházela účast zprvu v malířských a keramických kroužcích, přes které vedlo vybroušení umu i do sklářské tvorby a prošlo všestrannými poznatky uměleckého ztvárnění za použití různorodých technik.
Byl to vodopád vize přesahující normu obvyklého vidění světa, který však dopadal na skalisko pragmatických poznatků jejího realistického otce, jenž sice uznával dceřinu schopnost, ale neviděl ve víru jejích vlastností perspektivu životního uplatnění. A navíc nehodlal mít doma poblázněného bohéma, ještě ke všemu v sukních, který bude žít z ruky do úst. A při vědomí toho, že jednou z životně nezbytných položek u homo sapiens je potrava, po níž poptávka bude potud, pokud bude člověk na světě, udělal dílčí ústupek. - Když už tedy holka blázní s uměním, ať ho spojí s jídlem! -     
A zde kronika života Mirky Slavíkové zaznamenává historický mezník, od něhož se začal odvíjet další vývoj dívčina cukrářského života.
Středisko RAJ bylo místem Mirčiných praktických cukrářských počátků. Děva svůj sklon ke kumštu nezapřela od samého počátku cukrářské výuky, a poněvadž její průbojnost, známá ze současnosti, platila už i tenkrát a navíc dosahovala násobku koeficientu temperamentu a snížené sebekontroly charakteristické věku mládí, určitě nikoho nepřekvapí, že byla vždy v přední linii cukrářského děje a jeho soutěžních složek. Že se přitom nejednou ježily vlasy na hlavě mnohých vyučujících, netřeba dozajista zdůrazňovat.
Právě v době učňovských soutěží došlo k něčemu, co lze u Mirky Slavíkové nazvat "syndromem soutěžní spravedlnosti", kdy ve druhém ročníku, dle důvěrného sdělení jednoho z komisařů, by hodnotě její tvorby náleželo prvenství, leč protože se v systému školské hierarchie nachází teprve ve druhém ročníku, dochází proto k upřednostnění o rok staršího studenta, který již cukrářské studium končí a nebude mít tak už možnost dalšího školního soutěžního měření sil. Tento zážitek se od té doby táhnul Mirčiným životem jako červená nit, která se v průběžných fázích jejího života zašmodrchala do objemných uzlů, díky nimž nejednou sklízela  zápornou popularitu svého okolí.
Po absolvování učňovské výuky se již oficiální cukrářka hlásí na  Střední průmyslovou školu potravinářské technologie v Pardubicích. V té době bylo založeno národní cukrářské družstvo. Mladá průbojná cukrářka kráčela od úspěchu k úspěchu a dle jednoho znalce soutěžní historie v českých zemích, předvedla po 30 letech na cukrářské soutěži práci s karamelem. Paní Slavíková nemívá ve zvyku brát si servítky jakéhokoliv druhu, a o to méně tak činívala v dívčím věku. Že se tak tím nezřídka ocitala v oblasti nárazníkových zón je nabíledni.
            

Práce slečny Slavíkové ve 2. ročníku studia oboru cukrář

Být úspěšným od samého počátku bývá často vystřílením ostré munice vývoje talentu, kterému tím tak jeho vývoj obvykle přerůstá přes hlavu.
Projevy takovéhoto nekoordinovaného růstu mívají různá podobenství. U studentky Slavíkové to byl předčasný odchod z pardubické průmyslovky.
Po tomto vyvěšení studijního bílého praporu se u Mirky roztočil kolotoč pohybu pracovní migrace mající počátek v horském hotelu v Peci pod Sněžkou, kdy následně romantiku horského prostředí  zaměněje za ruch pražského  mraveniště v hotelu Alcron, kterým cukrářská kočovnice proběhla, aby se na čas usadila v dalším věhlasném hotelu Jalta. V obou proslulých zařízeních byla revoltující slečna řadovou cukrářkou, ale s nezbytným doplňkem toho, co budoucí paní Slavíkovou zdobilo od útlého dětství až po vyzrálý věk, a zdobit zřejmě nepřestane co bude živa. Je to její charakteristická vlastnost, že musela do všeho vstrčit nos! Dodejme, že se záměrem pozitivního výsledku, kdy nezřídka původním recepturám implantovala svoji zkušenost, která nejednou vzešla i z její pocitové představy jak by měl cukrářský výrobek vypadat. Opět netřeba dodávat, že nabouráváním se do kamenných tvrzí zvyklostí vyvolávalo u protistrany namnoze i úměrnou reakci.
Ke cti cukrářky Slavíkové budiž řečeno, že své rebelantství nezapírá a staví se k němu čelem. Uznáním pro ni je, když se po letech setká s některým ze svých nadřízených, jehož Mirčin svérázný přístup v etice společenského vystupování jej nejednou ponoukal k jejímu roztrhnutí na dva kusy, ohodnotí po letech její cukrářské kvality nejvyšší známkou.
Ať už bylo v Mirčině mladém věku jak bylo, je pravdou - a to je až s podivem -, že nebyla nikdy odnikud vyhozena, a stejně nikdy nebyla bez práce.
Během pobytu v hotelu Jalta dokončuje dálkově hotelovou školu s maturitou. Tímto úspěšným aktem se nám uzavírá prvá kapitola pozoruhodné ságy života též osobité cukrářské umělkyně paní Miroslavy Slavíkové. Můžeme však čtenářům zaručit, že v dalších statích jejího životního pohybu nebudeme postrádat dramatickou tóninu děje tvrzeného rytmem rázových akcentů erupčních výronů energie, bez nichž bychom si tuto vyhraněnou cukrářskou tvůrkyni snad ani neuměli představit.
V roce 1980 porodila svoji první ratolest, dceru Hanu, ale sňatek se uskutečnil až v roce 1985. Manžel Mirek, vynikající šéfkuchař zůstal po rozvodu v Africe. Ano, ani toto však nebylo úplně obyčejné seznámení – za její první sňatek vlastně mohla paní Boženka Bedrníčková, šéfová na studené kuchyni v Alcronu, neb ho posílala „kouřit na cukrárnu“ – u ní se to totiž nesmělo. A ti dva, kromě společných řemesel, nalezli i jiné zájmy, v opeře, přírodě…no, a pak z toho byla jednou svatba.

pokračování zítra