Autor v reportážní sérii čerpá z vlastních poznatků provozovatele rodinné firmy Větrník, s.r.o, která se nachází v okrajové městské části Řečkovice v Brně.

Pracovní týden pro mě končil, až na výjimky, asi tak kolem 13. hodin v sobotu. Přibližně ve 14.  hodin jsem vyjížděl, takže jsem byl kolem 16. hodiny doma.
Zpět jsem se vracel v neděli s odjezdem z Brna v 17. hodin, protože na ranní vstávání  ve 2. hodiny jsem potřeboval něco naspat a nemělo smysl doma spát do 23. hodin a o půlnoci celý rozbitý vyjíždět.
Když jsem se v předešlých kapitolách zmiňoval o šéfovi a jeho nekompromisním systému, tak to nebylo nic proti tomu co se dělo v souvislosti s bydlením. Šéf vlastnil byt 2 + 1 naproti firmě, což obnášelo výhodu, že vzdálenost do práce činila 30 metrů. Ale v tomto bytu bydlelo sedm lidí několika rozdílností, které hrály - a sehrály v mém životě - výraznou roli.
Tou první byl věkový rozdíl. Já jsem byl ze všech nejstarší, ale zde nebyla nikdy v ničem potíž. Tou druhou byla rozdílnost profesí. Ta už přinášela výrazné problémy. Já jsem se snažil usnout kolem 20. hodiny. Záměrně uvádím snažil, protože mnohdy opilý číšník se vracel v noci. Ten kdo chodil později do práce, úměrně tomu i usínal. Některý z pekařů zase naopak vstával dříve než já. Nejhorší to bylo v období muslimského postního měsíce ramadánu, kdy lidé muslimské víry od východu do západu slunce se zdržují, jídla, pití a intimního styku. Mí turečtí a albánští spolubydlící tento více jak dvanáctihodinový půst řešili tak, že vstávali podstatně dříve, vařili si kvantum jídla, která konzumovali do východu slunce. Čili v pokojích byl neustálý ruch, který nedovoloval souvislý spánek. Nebylo vzácností, že jsem spal pouze 2 - 3 hodiny. Nejlepší to bylo v sobotu, když mně kromě denní šichty čekala ještě cesta přes 100 km do Brna.
Třetím problémem bylo, že se v pokoji nacházeli lidé různých národností a víry. Bydlel jsem s Turky, Rakušany, s Jugoslávci, Albánci a též i s jedním černochem ze Srí Lanky. Obsazení pokoje se průběhem doby obměňovalo. Někdy mezi námi nastala vřava, která se řešila rvačkou, ke slovu se dostaly i nože, takže ani o krev nebyla nouze. Jednalo se ale naštěstí vždy o povrchní zranění. Já jsem v tomto směru zachovával preventivní nadhled, protože jsem si byl dobře vědom, jaké může mít etnické násilí dopady. Ale přesto jsem se v chumlu rvoucích občas nacházel také. Ale snažil jsem se aby z nějaké té rány nevznikla nenávist, která by nás provázela  po celý společný pobyt.
Jednou jsem přijel v neděli a nemohl se kvůli otočenému klíči v zámku dostat do bytu. V pokoji toho dne byl pouze jeden mladý Turek.
V opakovaných postupech jsem bouchal na dveře, házel kamínky do okna. Nic. Mobily tenkrát ještě nebyly, takže jsem celý budící proces opakoval dokola, než se po půlhodině objevil rozespalý a hodně naštvaný Turek ve dveřích.
První mojí reakcí bylo, že jsem mu vynadal. Odpovědí byla vhozená židle na moji hlavu a následná rvačka. On byl mladší, já o něco silnější. Ještě doma cvičné hrátky s činkami a boxerskými rukavicemi mi přišly v těchto chvílích k duhu. Bylo mně 43 roků a kondičku jsem měl stále dobrou a navíc  dobře trénovanou několika tunami chlebového exportu denně.
Když jsem asi po pěti minutách přivedl duel s drobnými oděrkami v obličeji k bodovému vítězství,  tak protivník, který na tom byl podstatně hůř, najednou zmizel z bytu. To bylo trochu divné, ale ulehnul jsem a pokoušel se usnout. Má snaha neměla dlouhého trvání, protože mně zakrátko do obličeje zasvítila policejní svítilna.
Turek měl nedaleko našeho bytu švagra, který mu poradil aby šel na pohotovost, že je zraněný. Následoval můj transport na policejní stanici, sepsání protokolu a vzhledem k mému obvinění mně byla předložena varianta tří východisek. Prvou bylo zaplacení 11 000 šilinků a druhou 14 dní vězení. U možnosti vězení to byla jakási forma přestupkového provinění. Třetí varianta spočívala v řádném soudním procesu, kde by se můj osud  stal ruletovou kuličkou a kam padne, tam padne. Mohu být zproštěn viny či jít si opravdově sednout na dobu mnohem vyšší než je čtrnáct dnů.
Během mého téměř pětiletého pobytu jsem si nikdy nic nekoupil. Z domu jsem si vozil v obědových porcích mořské ryby. Taktéž pecen chleba, napříč tomu, že jsem byl zaměstnán v pekárně. Něco k snídani a vodu. Ta když mně došla, tak jsem pil pouze vodu z vodovodu. Měli jsme nárok na odběr dvou rohlíků za den a dostávali jsem automatový žeton na načerpání jedné kávy. Čas na jídlo během práce nebyl žádný. Byt byl situovaný na jih a měl staré dvojité okenice, mezi kterými byl prostor. Ohřev jídla jsem řešil tak, že jsem kolem poledne při příjezdu do firmy vyběhl do bytu, vložil ryby v alobalu mezi okenice, které pokud bylo slunce, se trochu ohřály. Tento časově svačinový oběd, či až někdy skoro večeři jsem jedl až po skončení zaměstnání. Stravu jsem přijímal pouze dvakrát denně. Bylo to ale vynikající. Jsem typ, který nemá problémy se trochu potrýznit, když to považuji za přínosné. V té době jsem míval zhruba o 8 - 10 kg méně, než mám teď a cítil jsem se v dobré fyzické a duševní kondici.
Tímto potravním asketismem jsem chtěl říct to, že zaplacení 11 000 šilinků nepřicházelo u mě do úvahy, protože jsem tímto spartským způsobem drasticky šetřil na firmu a z úspor jsem nehodlal pustit ani chlup, natož šilink! Proto jsem se rozhodnul pro vězení.
Mluvilo pro to několik důvodů. Do místního vězení jsem jednak zavážel pečivo a dobře jsem se s tamním personálem znal, tudíž bych se tam po této stránce nemusel mít špatně. Jak jsem už v předešlých statích naznačil práce u Mathesa byla pracovním gulagem a bydlení v kosmopolitní společnosti něčím obdobným. Proto by vězení pro mne bylo v porovnání s tím vším, krásným rekreačním odpočinkem. A protože jsem už měl za sebou odkroucený měsíc komunistického kriminálu v Československu, mohl bych se před kamarády blýsknout, jaký jsem ostřílený zločinec, který prošel nejedním evropským kriminálem. Tento počet by sice byl na absolutně nejnižší ciferné možnosti, ale podstata definice tohoto tvrzení by byla pravdivá. Měl jsem navíc nevybranou starou dovolenou, shodou okolností 14 dnů, takže mně všechno hrálo do karet. A už jsem se opravdu do vězení i těšil. Jenže! Uvažoval jsem o celé věci a suma sumárum mně vyšla v té podobě, že když beru vězení, tak to lze i vysvětlit, že uznávám svou vinu. Turek může simulovat, že má bolesti hlavy a já jako viník ho bude platit kdoví jak dlouho, a navíc mohu být i vyhoštěn.
Rozhodl jsem se pro hru vabank, tj. soud! Já jsem si v té době prostě věřil. Kromě toho jsem se dokázal dobře dívat kolem sebe a pozoroval jsem způsob vnímaní rakouské veřejnosti nás cizinců. Z našeho pohledu to určitě nebylo takové, že by nás v Rakousku vítali s otevřenou náručí. To vůbec ne. Ale vzhledově a mentalitou jsme s našimi jižními sousedy k nerozeznání. Jsme stejné víry. Pokud u nich pracujeme a chováme se slušně a mluvíme alespoň obstojně jejich řečí, tak nás, když nic jiného, alespoň tolerují. U Turků je to něco jiného. Tím vším, čím jsme si blízcí s Rakušany, tím vším jsou oni s nimi odlišní.
To byla věc jedna, která mně u soudu mohla připsat pomocné body, protože i soudce je také jen subjektivním činitelem. Druhá spočívala v tom, že jsem byl schopen i u soudu se obhajovat bez tlumočníka v němčině, kdežto můj odpůrce nikoli. To už bylo velké plus pro mne. Já byl o dvacet roků starší než on, a i když z komunistického protektorátu, tak přece jen s větším přehledem o tom, jak život kráčí. On to byl kluk z daleké asijské vesnice a počítal jsem  s tím, že to u soudu psychicky neunese oproti mně, který k výše uvedeným přínosným atributům jsem už měl za sebou několik soudních stání a věděl jsem, že u soudů takového typu, kde je to při vstupu nerozhodně, si nikdo nebude dávat práci se zjišťováním skutečné viny, a že převáží podané důkazy dotyčných, které předloží na svoji obhajobu. A v tomhle jsem si věřil ze všeho nejvíce. Je pravdou, že jsem dostal do vínku schopnosti kombinace slovních a větných útvarů. Prosím nebrat, že se tím chlubím, ona to není vůbec žádná moje zásluha, je to pouze mně daný dar. A na tento nebeský dar jsem vsadil tenkrát vše. Ten soud jsem vyhrál, ale tato výhra byla ve své podstatě Pyrrhovým vítězstvím nebo lze též říci darem danajským.  Turek byl z práce vyhozen a jeho příbuzní a soukmenovci na mne vyhlásili trest smrti!

- pokračování příště -