fiogf49gjkf0d
V dnešním reportážním medailonku osobností se nám představí výtvarnice, která používá ve své tvorbě méně obvyklý surovinový podklad, kterým je vizovické pečivo. Její způsob provedení výtvarných námětů je striktně osobitý, založený na oduševnělém vnímání světa a přenášení těchto emočních vjemů do vyjádření představy ideálu ve střetu poznatků životních kontrastů.
Aktérkou námětu je Drahomíra Šujanová, která v protikladu k hodnotám jejích výrobků je veřejnosti málo známá, z důvodů obsažených v kapitolách jejího životního příběhu.
Co je to vizovické pečivo?
Tento druh pečiva vznikl v pekařské rodině manželů Lutonských, kteří své výrobky vozili na různé trhy. Je možné říci, že se jednalo o průkopníky umělecké pekařiny. Problém spočíval v tom, že v přípravné fázi měly navržené motivy odpovídající kontury. Avšak pečením se původní vizáž výrobku odlišovala od nakreslené podoby.
Změnou technologie výroby se podařilo zachovat původní rys záměru, ale pečivo nebylo poživatelné. Zapracoval nekompromisní zákon něco za něco.
Pečivo tak nabylo charakteru dekorativního výrobku a to takovým způsobem, že jeho půvab předčil chuťový orgán a bylo velice prodejné.
Lutonští vyváželi své produkty do Vídně a na rozšířené výrobě se uživila spousta lidí.
Vizovické pečivo je dekorativní pečivo, jehož důvodem zhotovení je dekorační účel.
Základem je mouka. Původní technologie spočívala ve výběru té úplně nejhorší mouky, která zůstala v truhlách zcela na spodu. Drahomíra používá typ T650. Pokud by chtěl někdo docílit absolutního maxima, doporučuje výtvarnice vytvořit směs jí používaného typu s žitnou moukou, aby se tímto úkonem docílilo vysokého obsahu lepku, který působí jako pojidlo.
Další příměsí je voda. To je, co se týče surovinového složení vše.
„Poměr nelze přesně definovat, protože každá mouka si vezme jiný poměr vody,“ reaguje na otázku moučných podílů Drahomíra, s dodatkem významu kvality mouky, doby uplynulé od jejího semletí a obsahu vody.
Orientačním poznatkem vhodnosti zpracování mouky je tuhost těsta za stavu kdy se nelepí a zároveň se nesmí v opaku vyznačovat tvrdostí neumožňující modelovací manipulaci.
Tento stav je ovšem proměnlivý, kdy těsto postupem doby ztrácí dříve docíleného optima tuhosti a je potřeba jej po půl, či jedné hodině trochu dohusťovat. Ideální je jeho zpracování den, či alespoň půl dne předem, s tím, že alespoň hodinu před započetím pracovního úkonu těsto důkladně prohněteme, abychom docílili co největšího úniku vzduchu, který by ve finálním výrobku působil kontraproduktivně.
Teplota okolního prostředí není až tak rozhodující, protože zpracování těsta probíhá celkem rychle. V případě potřeby uchování těsta, je nutné jej uložit do ledničky, protože těsto v tomto stavu je stále ve kvasném procesu.
Drahomíra doporučuje provedení přípravy těsta raději den dopředu, protože celkový proces od přípravy těsta, přes modeláž a sušení až po závěrečné provedení výrobku, obnáší určitý časový prostor. Proto je celý tvůrčí proces vhodnější rozdělit alespoň na dvě etapy, v nichž ta prvá tvoří přípravu těsta.
Poté již probíhá vlastní tvůrčí úkon, kdy je nutné jednotlivé spoje navlhčit kvůli ulehčení spojení.
Po dokončení výtvarného motivu se nechá polotovar na povrchu zaschnout a natře za pomocí štetečku rozšlehaným vajíčkem. V samotném sledu práce křižanovické výtvarnice natírací úkon probíhá tak, že když vytváří soubor několika výrobků, které v konečné podobě vytváří celek, může po dokončení posledního výrobku začít natírat prvně zhotovený kus jako první, protože zaschnutí je ve své podstatě poměrně rychlý úkon.
Pečící proces má své specifikum a je rozložen na teplotní etapy.
Mnohé časopisy uvádí způsob pečení při 250 °C na jeden zátah. To ovšem při snaze o kvalitní zpracování tohoto druhu těsta nelze docílit, neboť by za těchto okolností došlo k jeho nabobtnání a roztrhání.
Je zapotřebí mu věnovat velkou pozornost. Teplota se průběžně zvyšuje, aby byl dostatek času k úniku páry.
Drahomíra začíná na 50 °C a po hodině až dvou zvyšuje průběžně teplotu až se dostane k hodnotě 100 °C u které zůstává po dobu dvou hodin aby došlo k absolutnímu prosušení. Dokončení probíhá při teplotě 120 °C.
I tato hodnota je proměnlivá podle úmyslu jakého odstínu výrobku se hodlá dosáhnout. Platí zásada, že čím se chce dosáhnout tmavějšího zbarvení, přidává se o to více teploty. Dalším určujícím teplotním faktorem je výška těsta, případná skladba jednotlivých spletenců. Ve své podstatě lze říci, že při závěrečném procesu tvorby těsta se nejedná o jeho pečení, ale spíše sušení. Dokončovací fáze je, jak vidno, skutečnou alchymií a záleží na intuici a zkušenostech dotyčného tvůrce, jak dokáže těstu vnutit prostřednictvím uvedených zásahů svou představu o jeho podobě.
To je ovšem pouhý základ. Vizáž vizovického pečiva tvoří výtvarná schopnost toho, kdo jej vytváří, a zde již neplatí žádný recept, ale vše se odvíjí od vrozené schopnosti ke tvorbě tohoto druhu činnosti, skryté v jednom slově talent. Avšak ani výtvarné nadání není samospasitelným prostředkem k docílení působivého díla. Toho se dosahuje v spojitosti se zmíněným božím darem přes mnohočetné poznatky a dlouhodobou průpravu ve spojitosti s příslovečnou mravenčí pílí.
Drahomíra Šujanová – na počátku všeho byla hračka
Na počátku všeho byla hračka a tento dětský pracovní nástroj malou Drahušku okouzlil jako
všechny její vrstevníky. S tím rozdílem, že naprostá většina z nich se s přibývajícími léty přeorientovala na jiné zábavní pomůcky, kdežto Draha zůstala u původního hracího nářadí i v době dospívání. Hned v úvodu musím vysvětlit, že se nejednalo o opožděný vývoj, neboť již dospívající slečna k hračkám přiřadila svoji představu různých vizáží těchto nezbytných plyšových, umělohmotných a kdoví jakých ještě kamarádů těch nejmenších capartů. A tato umělecká představa přivedla absolventku základní školy k úmyslu stát se návrhářkou dětských hraček.
Přísloví, že člověk míní a Pánbůh, v tomto případě nedostatek konexí, mění, došlo ke svému uplatnění a Draha se již ve věku přerodu dívky v ženu začala učit, že bez známostí nejdál nedojdeš. Dělat něco co nás příliš nebaví je možné taky, ale někde se to projeví. V případě Drahy Šujanové nezbývalo nic jiného než přijmout náhradní variantu volby studia, kterou bylo absolvování Hotelové školy ve Velkém Meziříčí.
Prvé dva roky byly utrpením, ale postupem času počala dívčina rozum bráti a začalo jí docházet, že život není to co chceme, ale to co máme, a že je nutno nebo alespoň možno stavět i na tom, co tedy v tomto případě máme. Poslední zvonění v podobě závěrečného roku, začala Draha svět a i tím své studium vidět již pohledem realistky a její výtvarný talent se promítnul do cukrařiny. Jenomže umělci jsou proslulí svým viděním věci a neradi svoji vizi mění. Drahomíra nebyla v tomto případě výjimkou a konflikt s vyučující, která udílela pokyny, co bude pro Drahu k maturitní zkoušce nejvhodnější, skončil srážkou. Těch dvou. Když dva tlačí stejně, nevyhraje jeden na celé čáře a výslednice sil je někde uprostřed. Studentka protlačila jako maturitní téma vizovické pečivo.
Emoce předčí sílu proudu dravé řeky
Drahomíra bydlí i pochází z Křižanovic nedaleko Slavkova u Brna, proslulého kdysi velkou bitvou tří císařů. V této dědině se též nacházela jedna paní, která se vizovickým pečivem zabývala.
Ta dokázala v Drahomíře navázat na umělecký podnět, který v ní navodila její babička, když ji jako malé děvčátko podněcovala ve vytváření různých námětů z plastelíny.
Dalším silným emotivním nábojem pro vytříbení Dražina vjemu byl vesnický způsob života, který viděla kolem sebe. Drůbež na dvorku, povoz tažený koňmi, zvířata, stromy, věci a život v přírodě. A ještě něco. Kroje. Drahomířina babička pocházela od Kyjova, kde se kroje dodnes nosí a právě z této oblasti patří folklórní oděv k jednomu z nejkrásnějších.
A babička byla důslednou nositelkou slovácké oděvní tradice a duší folklórního dění v Křižanovicích. Žehlila a vyspravovala ošacení, oblékala stárky, tu radou, tam přiloženou rukou udržovala oheň osobitého stylu nenapodobitelné kultury jihovýchodní výspy naší vlasti. A malá Draha mohla na krojích oči nechat. Přitahovaly jí pestré ornamenty výšivek, zdobení a barevnost šatu. A což teprve, když celé té nádheře se vdechl život v podobě tanečního reje, to teprve malé Drahuši až zrak přecházel.
Kombinace dívčího smyslu pro parádu, vnímavost citlivé umělecké duše a atmosféra osobitého života v jehož podrůčí se Drahomíra přímo nacházela, navíc podtržena babiččiným kouzlem, vyprávěním a pečením perníku, nemohla v malém vnoučeti nezanechat v pohledu na svět hlubokou rýhu.
Ve věku šesti roků zavádí maminka Drahu do "lidušky" (lidová škola umění). Drahomíra si dodnes doslovně pamatuje matkou vyřčený výrok, kterým zdůvodňovala svoji přítomnost v základní umělecké škole: "Mně se zdá, že holka pěkně maluje, tak já bych ji k vám sem dala".
A svou dceru počastovala výrokem: "To je tvůj velký krok do života, tak si toho hleď.“
Rozmanitost výuky v podobě různých technik, modelování z hlíny, šití, to vše dokázalo rozšířit výtvarný obzor a dovést rukodělnou techniku v tomto věku do maxima možného.
A paní učitelka v "lidušce" zřetelně viděla, že v Dražině výtvarném talentu je prvek, mohoucí být vůdčím činitelem budoucí profesionální dráhy.
Řízení osudu však usoudilo jinak a Drahomíra Šujanová nakonec nastoupí na obor, který je na míle vzdálen humnům rodného domu, kde se po léta utvářel cit pro specifickou výtvarnou činnost. Ale tornu v níž má ukrytu maršálskou hůl v podobě umu vizovického pečiva stále nosí při sobě. A teprve až po létech ji tento žánr představí ve velkém světle v kruzích bílého řemesla.
Drahomíra Šujanová se soutěží zúčastňovala spíše sporadicky. Pokud se ale její výrobky ocitly na soutěžním pódiu, nestalo se ani jednou, že by nebyly ohodnoceny nějakou přední cenou. Její první vystoupení se odehrálo na posledním GastroPragu s výsledkem 1. a 2. místa. Celková prvenství ve své kategorii si Drahomíra odvážela i z několika soutěží v Rakousku. V roce 1998 odjíždí z kroměřížského Českého cukráře–Orion Cupu jako vítězka seniorské kategorie a to v cukrářské kategorii. Těch soutěží bylo více a pokaždé si mimořádná umělkyně odváží ocenění za nějaké celkové přední umístění.
Drahomíra své umělecké sklony nezapře i ve svých zálibách. Má v oblibě činoherní divadelní scénu, kdy se tento sklon objevil ve vedení místního divadelní kroužku s dětmi. Nacvičovala ( a stále nacvičuje) písničky a scénky v křižanovickém sdružení věřících, kde navíc aktivně působí v místním kostele v úloze lektorky. Romanticky laděný nástroj jejího nitra rozeznívá zájem o předešlé doby četbou historických románů. V současnosti pracuje na křižanovické škole jako učitelka na prvním stupni místní základní školy.
Jak málo někdy stačí, aby se staly velké věci
Repertoár působnosti Drahomíry Šujanové byl různorodý. Sedm let strávila ve slušovickém hotelu Všemina, kde si odzkoušela všemožné hotelové posty. Prošla cukrárnou, roznášela na "place", zastávala post účetní, přijímala hosty na recepci a v sekretářské funkci asistovala řediteli. Je to již na světě tak zařízené, že se nesetkává hora s horou, ale člověk s člověkem.
A tak se jednoho dne střetnou Dražiny kroky s cestou muže jehož prsten věhlasu měl na svém obvodě trojitý punc v podobě tří světových titulů v cukrářském modelování.
Pro zasvěcené je zřejmé, že se jedná o švýcarského mistra Elisea Tontiho, který toho času měl premiéru své předváděcí modelovací mise v České republice, ve vinařském městě Bzenci. Dovednost, osobitost a charizmatičnost díla pana Tontiho okouzlila již nejednu cukrářku a Drahomíra nebyla výjimkou. Měla navíc ještě jeden cíl. Dorty, ozdoby a různé další cukrářské výrobky měla již za sebou a její záměr spočíval v marcipánových dekoracích dotvořených atypickým čarem barev. Jak viděla svoji představu ve svých snech, tak ve Bzenci ji vidí na stole v reálu. Scénář osudového sledu následných událostí v Drahomířině případu by mohl být podkladem pro román, kdy následný děj byl přesným úderem na hlavičku hřebíku v tom někdy roztodivném působení reálu života.
Drahomíru potkalo to, co se dívkám občas přihodí. Mateřství je v životě ženy významný mezník života, ale též velká zarážka v profesní kariéře.
O to by ale ani tak nešlo. Následník Vojtěch zabral přirozeně mnoho času, ale pointa celého novodobého děje mladé maminky spočívala v tom, že biologický otec sice existoval, ale v rodinném kruhu chyběl, čímž mladé ženě přibylo mnoho starostí navíc.
Drahomíra Šujanová se synem Vojtěchem
A do toho všeho přišla světová cukrářská výstava v italské Rimini. Rozhodnutí hájit české barvy spadá na vizovické pečivo, které svoji osobitostí, opřenou o lidovou tradici, má upoutat mezi širokou plejádou moderních cukrářských výrobků. Ve kterých jiných rukou by se vizovické pečivo mělo vytvářet ve valašském duchu, než u Drahomíry Šujanové?
Za pozvánkou se neukrýval nikdo jiný než trojnásobný mistr světa Elisio Tonti, který svým vybroušeným zrakem neomylně rozpoznal ve tvorbě mladé ženy z moravských Křižanovic hloubku umu světového významu.
Předváděcí vystoupení Drahomíry Šujanové slavilo v Rimini úspěch. Osobitost a šarm vizovického pečiva dekorovaný Dražiným rukopisem zaujal nejen diváckou a soutěžní obec, ale svůj obdiv vyslovil i samotný mistr Tonti. Výjimečnost tvorby české umělkyně neušla pozornosti italskému cukrářskému časopisu Pasticceria internazionale, který Drahomíře věnoval náležitý prostor. Do výčtu úspěchů patří následná pozvání na různé soutěže a předváděcí akce, které ale nemohly být pro akutní časovou absenci a starosti spojené s obživou u matky samoživitelky a jejího potomka pokaždé akceptovány.
Projev křižanovické umělkyně není jenom pasívním kopírováním tématu.
Přestože pojímá za námět realistické podoby, přetváří je do svého pohledu či přání. Např. Betlém v podání Drahomíry opouští svůj přísně sakrární výraz a prostřednictvím jejího cítění nabývá civilnější rodinnou podobu v provedení veselého Josefa nad tím, že se jim narodilo pěkné zdravé dítě.
Nebo ztvárnění valašského skansenu dostává Drahomířiným viděním nový prvek, který však zcela věrně zapadá do autentičnosti této osobité stavební kultury.
Tvorba z vizovického pečiva není prostředkem zhotovení pokrmu. Není to rohlík, či nějaký běžný cukrářský výrobek. Je to dokument vyjádření myšlenky odrážející děj, emoci či předání daru radosti. Proto Drahomíra ještě ve svém dívčím věku instinktivně sáhla po tomto zdroji možnosti seberealizace, při nedefinovatelném pocitu předpokladu její možné zbraně v souboji s nekompromisní přesilou zátěže života.
Při prohlídce tvorby Drahomíry Šujanové se častokrát setkáváme s námětem krojů. Ona sama toto dobové oblečení dříve používala při svých vystoupeních na různých soutěžích či výstavách. Věčný duch spojení babičky s lidovým slavnostním stejnokrojem, kde byl zřejmě počátek Dražina uměleckého sklonu, je tak stále pro ni přítomný. Kroj vnímá jako symbol svátku lidského nitra oblečeného do úboru radosti, předávající si vzájemně schopnost nejušlechtilejšího pocitu zvaný láska. 
Věčná přítomnost babiččina odkazu
Drahomíra měla ještě jednu babičku v nedalekém Mouřínově. Tato byla zosobněním typického způsobu života, který má Drahomíra ukrytý uvnitř své duše, s kterým se ztotožňuje ve své mysli i pocitech. A pokud někdy okolnosti prožitků dovedou Dražino citové vnímání do stavu nirvány, zjeví se jí obraz této až tak trochu pohádkové babičky s kterou je dodnes spjata duševním poutem, které je sdílníkem vjemů ryzí podstaty člověka žijícího svým způsobem života, v jehož pohybech a úkonech se projevuje to, po čem tato citově založená žena obtížena starostmi všedního života, ale i dnešní překotné doby, prostřednictvím svých citů silně touží.
Je to představa krásného slunného dne zarámovaného do blankytu modře oblohy, prosyceného omamující vůní květů rozložité lípy, jejíž větvoví je notovou osnovou pro duši hladící melodií zpěvu medonosných včel.
A tato poezie iluze je zelenou alejí, na níž potkává samé příjemné a ohleduplné lidi nezatížené ničím špatným, kteří jsou vůči sobě tak krásně vstřícní.
Ve svém pohledu vidí babičku, nikoli zrakem, nýbrž vjemem pocitu vzpomínky, v němž spatřuje její chůzi, upoutá ji její osobité kladení pokrmu na stůl či způsob provádění pohybů při práci, kdy všechny tyto úkony zosobňovaly člověka dokonale sžitého s chodem života, nikam nepospíchajícího a přesto vše zvládajícího, každého počastujíc vlídným slovem díky svému vrozenému nadhledu moudra života. A v té, na první pohled neviditelné síle, která babičku přenášela přes veškeré strasti každodenního žití, zbývalo ještě mnoho prostoru z něhož mohla rozdávat ze zdroje své klidné energie. Souznění venkovského člověka s nezbytným zvířectvem se projevilo i v jeho přívětivém oslovení, neboť mysl člověka bezprostředně spjatého s přírodou mnohem lépe vnímá, že i němý boží tvor má též svou duši toužící po jejím pohlazení. A člověk takového přírodního moudra, je potom pro vnímavý svět malého dítěte opěrným bodem života a zůstává jím natrvalo i když životní pouť jeho prarodiče dojde cíle své cesty. A jak tomu bylo v dětství, tak je tomu u Drahomíry i nyní, a ještě o to více, že rozumem vyzrálé ženy je dětský pohled násobený racionalitou poznatku dospělého člověka. Je to bezeslovná mluva mající svým vnitřním sdělení hovoru duše větší obsah, než může tlumočit sebelepší vyjadřovací schopnost. Je to hloubka a pojem osobitého kouzla člověka s nímž je Drahomíra duševně spřízněna.
Prostý způsob života a jeho projevu u babičky byl, a je, pro její vnučku symbolem ryzího bohatství, jak si jej Drahomíra ve způsobu svého vnímání života představuje.
Kéž by tak život byl alespoň o polovinu zbaven stereotypních a zbytečně zatěžujících starostí každodenního břímě, tak to co v Drahomíře začne převládat při ozvání se babiččina duševního odkazu, tak to by byla doména projevu mladé ženy, jejího charakteru a zároveň i vyznáním.
A napříč tomu, že to, co tato virtuózní umělkyně v těchto chvílích cítí a nemůže tlumočit okolí svou mluvou a projevem, přesto prostřednictvím daru shůry, je jí dána sladká odměna ve vyslovení těchto tužeb, které dokáže vložit do svého díla. Zrod vizovického pečiva, respektive provedení námětů v jejích rukou, je pro Drahomíru Šujanovou poselstvím, kterým přeměňuje svůj vid v iluzi touhy, která překračuje hranici pozemského světa a směřuje do výšin Nebes.
Avšak krutá realita záhy vymaže tento prchavý pocit marné touhy, silou pravé skutečnosti všedního dne.
Život je častokrát plný bolů. U citlivých lidí bývají ještě bolestnější. A Drahomíra má na tento druh bolesti i svůj lék. Je to tvorba toho, co jí bylo dáno do vínku nadání. Jeho prostřednictvím si tento nedosažitelný svět může vytvořit sama a má možnost všem postavám tématu udělit pouze to krásno, jaké by si přála mít u svých bližních. A když se u ženy, která prostřednictvím své mysli a prstů se dokáže převtělit ve tvůrčí dárkyni vidu ušlechtilosti a zároveň i posla vzkazu vůle vyšší moci, objeví na její duši splín, tak vyjde z domu a její kročeje nesou tento temný pocit procházkou za vesnici, až do míst, kde není silnice. Pole s loukami vnáší do jejího oduševnělého nitra klid. To jsou prostory, které léčí. Malebnost okolí inspiruje city a cesta směřuje ke hřbitovu a zde počne promlouvat vnitřní hlas, mající barvu světlých okamžiků jejího života.
Blízkost malého příbytku a velkého klidu nabízí srovnání s tajemstvím života a smrti, které se jeví jako nedefinovatelný prostor a vedle něj se krčí malá pomačkaná kulička ubohého lidského pachtění, stresu a zloby.
Takto promlouvá nitro oduševnělé ženy, která to o čem sní, vytváří prostřednictvím své tvorby. Dílo Drahomíry Šujanové, která netvoří rukama, nýbrž svou duší, nehovoří o tom, jaký život je, ale o tom, jaký by jej chtěla mít.
