fiogf49gjkf0d
Aňa Geislerová si plní dávný sen o vlastní kavárně. S herectvím však v žádném případě nekončí.
Co vás to napadlo, otevřít cukrárnu?
Je v tom kombinace idealismu, naivity a dětského snu. A hlavně, já prostě potřebuju k životu kavárnu. A tady v naší čtvrti chyběla. Léta tu sice byla, ale taková už vysloužilá, takže když se na plotě objevila cedulka "k pronájmu", tak mi to prostě nedalo. Teda nám, protože bez Janáčka bych do toho nešla. Chtěli jsme si být jistí, že tu budeme mít kavárnu, jakou máme rádi. Tuším, že to nebude nikterak jednoduché a že se začnou objevovat potíže o nichž zatím nemám tušení, ale kouzlo malé kavárničky je pro velice lákavé.
Jakou máte ráda?
Tuhle! Mám ráda příjemnou, ale nevtíravou, s měkkým světlem a tichou hudbou, tím nemyslím rádio. A musí mít skvělou kávu a dětský koutek na odkládání dětí, pravou šlehačku a šampaňský.
Takže z vás je teď podnikatelka?
Zní to trochu komicky, ale je to tak. Jsem z toho stále v šoku. Pro mě je podnikání něco strašně složitého, za co pak člověka zavřou, ale snad to nebude tak zlý. Ač se to zdá lidem směšný, chci tu i normálně pracovat, ne to jen formálně vlastnit. S Janáčkem a s pomocí kamarádů jsme přestavovali, natírali, malovali, montovali vybavení. Sestra mi dělá poutače, s Maximem Velčovským se chystáme na sadu designových dortů. A taky jsem ráda, že nás děti uvidí v civilním zaměstnání. Zatím je to tak, že táta jde večer do divadla a máma někde "něco natáčí". Co si pod tím děti mají představit? Je to příliš abstraktní. Když jsem vzala Bruna na plac, tak si jednou myslel, že jsem pilotka, a podruhý, že asi budeme bydlet někde jinde, protože jsme zrovna točili v soukromém bytě. Kdežto tady se budou prodávat zmrzliny a vařit kafe, což je něco naprosto realistického.
Chcete říct, že s herectvím je konec?
Absolutně ne. Já to miluju, ale je hezký zabývat se taky něčím jiným a krom toho, že se dost orientuju v cenách chladicích vitrín, tak pracuju na dvou věcech a jednu jsem dokončila.
Na jakých?
Pro Novu jsme dokončili televizní film Malý teror s Petrem Zahrádkou, v České televizi točím s Jirkou Strachem třídílný detektivní film Ďáblova lest a už dva měsíce se učím polsky kvůli filmu Hel, který se sice stále posunuje, ale snad natočí.
Kdy jste začala uvažovat o herectví?
Vzhledem k tomu, že jsem rezignovala na všechny školy a základku jsem dokončila, jen aby mi rodiče nezavřeli, tak asi odjakživa. Alespoň si neuvědomuji, že bych někdy chtěla dělat něco jiného. Vždycky mě bavilo herectví a život s ním spojený.
A kdy jste začala herectví vnímat jako profesi?
Já nevím, ale u Želar se něco změnilo. Do té doby jsem se filmem vlastně jako by bavila. Tehdy asi poprvé jsem pocítila větší zodpovědnost a začala pracovat - vědomě. Jsem člověk, který nemá přirozený respekt k autoritám, spíš jsem mívala dojem, že život se bude odehrávat tak, jak chci já, a proto mi možná dlouho trvalo, než jsem herectví přijala jako seriózní práci s nezbytným respektem k těm, kteří ji řídí. Takhle to bylo i se školou, utekla jsem z konzervatoře, protože jsem se nechtěla podřizovat.
Chybí vám škola?
Vůbec ne - dělám, co mě baví, bez problémů se domluvím v cizině, literaturu jsem nešidila, umění se v naší rodině ubránit ani nedalo, místo zeměpisu jsem cestovala a hodně jsem dala na školu života. Tak co by to mohlo být, co mi chybí? Navíc už jsem potkala tolik vysokoškolsky vzdělaných idiotů, že vlastně nevím, o co stát. Ale faktem je, že jsem měla štěstí.
Proč jste filmová herečka? Divadlo vás neláká?
Divadlo mě strašně baví - zkoušení i samotná představení. Obojí je úžasný, ale představa, že jsem někde v angažmá a chodím tam denně jako do práce, je pro mne šílená. Dokázala bych se věnovat divadlu asi tak jako filmu - za určitou dobu představení nazkoušet a pak ho jen omezenou dobu hrát. Klidně denně dvakrát, ale pak konec. Obdivuju a nechápu herce, kteří léta chodí do divadla jako do práce a večer co večer hrají. Nerozumím hercům, kteří kvůli divadlu dokážou odmítnout filmovou roli, to bych nikdy nezvládla. Z toho plyne, že moje láska k divadlu sice existuje, ale je poněkud omezená. Vždycky mě ale bavilo divadelní čtení, které člověk zkouší týden, pak se text jednou přečte a tím to hasne. Ale miluju divadlo, jako divák pláču.
Nechtěl vás v divadelní roli někdy vidět alespoň váš manžel divadelní režisér Zdeněk Janáček?
Určitě ne, myslím, že ho to nikdy ani nenapadlo... Ale jednou už mě obsadil jako dramaturg do minutových her ve Švandově divadle. S Ornestem jsme měli moc pěkný minutový výstup. Dal si podmínku, jako Ornest, že musím mít s sebou obě děti. Bylo to moc pěkné počteníčko.
Radíte se se svým mužem někdy o tom, jakou roli přijmout nebo jak se k ní postavit?Nikdy. My se doma o práci moc nebavíme a já nemám ve zvyku role s nikým, tedy ani s ním, konzultovat. Možná to souvisí i s tím, že k postavám přistupuji spíš intuitivně než racionálně a příliš je nahlas nepitvám. I proto je mi možná bližší film než divadlo, maximum ze sebe vydám až před kamerou, která "jede".
Tehdy se cítíte dobře?
Abych pravdu řekla, vždycky se úplně dobře před kamerou necítím, alespoň zpočátku to tak nebylo. Ale jsem tvrdohlavá, mám takovou povahu, že když mám z něčeho strach, snažím se to překonávat. Herectví vlastně považuji za jakousi terapii svých vlastních nejistot. Proto ani když zkouším jednotlivé záběry, nejsem schopná to udělat stoprocentně. Teprve když se kamera zapne, vím, že to je ta chvíle, kdy jsem schopná ze sebe vydat všechno. Nebo se aspoň pokusit... Italský režisér Giovane Mussolini, s nímž jsem točila, mi strašně pomohl, když mi poradil, abych kameru vnímala jako chlapa, který se mi líbí. Když jste v místnosti s chlapem, který se vám líbí, tak se na něj sice nedíváte, neotáčíte se za ním, ale věci děláte kvůli němu. Chcete se líbit, předvádíte se - vlastně hrajete - a zároveň předstíráte, že to tak není, že ho vůbec nevnímáte. Postupem doby mi stále více dochází, jak obrovskou měl pravdu.
Jak to myslíte, že herectví je pro vás terapie?
Připadá mi, že člověk, který chce hrát, k tomu musí mít nějaké psychické dispozice nebo dokonce poruchu, která je jakoby nutným předpokladem pro tu práci. Alespoň u mě a u mých přátel to tak je. Jako by existovala nějaká potřeba něco sobě nebo někomu dokázat, něco v sobě překonat nebo sama sebe potlačovat. Protože tohle všechno - alespoň pro mne - herectví v sobě nese: maskování reality a vytváření jiné. Vydávání sebe sama za někoho jiného, ale zároveň stavět na tom, co jsem já. Říkám tomu terapie, protože mi to zní logicky a žádný jiný smysl v herectví vlastně nevidím. A nejde jen o to si hrát, ale nějak psychicky překonávat své limity. Kvůli roli prostě musíte někdy jít cestou, kterou jako by nechcete a která vám přináší třeba i trápení. Ale vedle neurochirurgů nebo pekařů budeme vždycky jen parta přeplacenejch budižkničemu.
Zasahují vám filmové role do reálného života?
Myslíte, abych si řekla: To jsem já!? Ne, takhle o filmových rolích nepřemýšlím, nepoměřuji je se svým životem. Nejblíž mi ve své době byla asi Aňa z Jízdy, tenhle film byl tak nějak s mým životem promotanej. Honza Svěrák mě znal, potkávali jsme se v průběhu let a ve scénáři byly věci, které souvisely se mnou nebo s lidmi, která jsem znala a které znal i Honza. Pro mě ten film byl výjimečný už díky tomu, jak vznikla moje postava, protože to se mi poté už nikdy nestalo. Honza Svěrák s Martinem Dostálem mi řekli, že mají scénář a v něm je role napsaná pro mě. Hned na začátku se mě zeptali, jestli si přeju na konci umřít. To se mi líbilo, že si o tom můžu rozhodnout, ale hlavně se mi líbilo, že to bylo pro mě napsaný.
S jakým typem režiséra nejraději spolupracujete?
S vysokým brunetem anebo s malým zrzkem. Z každé práce si člověk něco odnese. A sním o tom, točit s despotickým režisérem, to by mě strašně bavilo takové setkání, při němž bychom si mohli otevřeně měřit síly - v souboji. Přitom já ráda respektuji režiséry, mně nikdy neimponovala přehnaná invence herců, kteří se snaží režisérům vykládat, jak ten film má vypadat a proč má být hlavně o jejich postavě. Ale mě by zajímalo, co bych ze sebe dokázala vydat, kdyby mě opravdu někdo přitlačil do kouta.
Jak funguje váš dobročinný bazar?
Skvěle, loni jsme vybrali milion korun, to už byl megabazar. Každý rok dáváme peníze jinam a já uvažuju, že část pošleme tentokrát do Afriky. Uvědomila jsem si, že Afrika je pro většinu z nás něco jako zasunutá vzpomínka. Takovej anachronismus, jako že v Africe je hlad. No jasně, že všichni víme, že tam lidi nemají co jíst, ale protože to trvá tak strašně dlouho, nejsme už schopni to vnímat jako aktuální stav, který je třeba řešit teď hned.
Jak odpočíváte?
Neodpočívám. Hlavně od té doby, co mám děti. Na konci dne se mi někdy stane, že jen tak sedím a koukám do blba. A sbírám síly. Ale je fakt, že se občas potřebuju odreagovat, změnit prostředí, a když už je toho opravdu moc, tak si ordinuju terapii, které říkáme "bublinky a rtěnka" a kde se u sektu probírají nezávislá témata typu mezi námi děvčaty, kde si člověk vymluví hlavu a zároveň to není ten vyloženě pasivní odpočinek. Toho nejsem schopná ani doma, pokud dvě hodiny nic nedělám, mám pocit, že něco zanedbávám.
Změnilo vás hodně mateřství?
Stejně jako kteroukoliv jinou ženu. Pravda je, že děti jsou to nejúžasnější na světě, i to, že si od nich člověk potřebuje čas od času odpočinout. Mně navíc daly větší odvahu a chuť do života. Člověk si nějak víc uvědomuje, že toho času je málo a že by měl naplnit každou chvíli tím, co považuje za důležité. Zároveň ale od té doby, co mám děti, vidím svůj život tak nějak jednodušeji - vždycky jsem chtěla být nakrátko ostříhaná blondýnka, a teprve když se narodila Stella, měla jsem na to sílu. Totéž je s kavárnou - léta jsem si přála mít vlastní kavárnu. Nejdříve se mi musely narodit dvě děti, abych sebrala odvahu a šla do toho.
Je nějaké místo, kam se ráda vracíte?
Zbožňuju Londýn, je to moje celoživotní láska. A když tam nemohu být, mailuju kamarádovi: Tak v které hospodě jsi byl, hned mi to napiš! Čtu londýnský bulvárek, sleduji londýnskou módu. A miluju naší chalupu v Orlických horách.
Jakou módu máte ráda?
Proměnlivou. I když si na sebe vezmu elegantní věc, dám na ní třeba sokolský odznak nebo jí nechám zmačkanou a tenhle zmatek mě hrozně baví. Móda pro mě není jen vyloženě povrchní záliba, oblečení chápu jako výraz osobnosti. Sama podle sebe vím, že oblečení se mění zároveň s charakterem člověka. Když jsem byla hodně mladá, oblékala jsem se prapodivně a také jsem se tak cítila. Když jsem rodila děti, jako by se v nich moje osobnost rozplývala a já na oblečení moc nemyslela. Moje "já" se krásně rozložilo a teď se znovu skládá a chce se to oblékat vesele i temně.
Jak jste vyrovnaná s faktem, že jako herečka jste vlastně neustále pod veřejnou kontrolou?
Nekontroluju se. Dělají to za mě jiní a mně tak zbývá spousta času na život.
Aňa Geislerová je jednou z nejvíce obsazovaných filmových hereček současnosti. Mohli jsme ji vidět například ve filmech Výchova dívek v Čechách, Jízda, Válka barev, Requiem pro panenku. Za role ve filmech Návrat idiota, Štěstí, Kráska v nesnázích a za roli Elišky ve snímku Želary získala ocenění Český lev.
