Josef Janoš - Perníkářský mistr

Perník vytváří věhlas Pardubic, a perníkářská sláva tohoto východočeského města může svádět k domněnce, že perníkářský specialista musí být rodilý Pardubičan, který začal vyrábět perník již ve své kolébce.
Ovšem, že to není podmínkou, dokazuje příběh muže, který se k pardubickému perníku dostal vážněji až v dospělém věku a navíc ve spojitosti souhrnu náhod. Vyprávění bude o mistru perníkáři, panu Josefu Janošovi z Pardubic.
Jeho původ není avšak z "perníkářské Mekky", nýbrž z Valašska, kde se pod špičatým hřebenem Beskyd krčila osamělá chaloupka, která kolemjdoucí upoutávala vůní pečeného cukroví.
To paní Janošová, vyhlášená odbornice na sladké pochutiny, častokrát pékávala chutné svatební dezerty, když si nějaký mladý pár před oltářem řekl své životní ano. Malý Janošovic Pepík, nejenže s dětskou zvídavostí pozoroval maminčino počínání, ale i později přikládal ruku k dílu. Malebný kraj Moravskoslezských Beskyd vytvářel náměty pro bystré hochovo oko, které bylo vybaveno výtvarným pozorovacím nadáním, a kdejaká zákruta, převýšení, nebo barevý odstín se v Josefově pohledu slaďoval do výtvarného celku. Náměty a jejich doprovodný duch se následně přetvářel do jeho maleb a promítl se i do cukrářských výtvorů, kterých v roli pomocníka své maminky byl spoluautorem.
V blízkosti bydliště mladého výtvarníka se nacházely sklárny. Sklářské výrobky jsou občas zdobeny výtvarnými náměty a tak nebylo daleko od věci, že doporučení znalců Josefových kreseb, směřovalo do prostor tohoto podniku, kde takovýto umělci bývali bráni všemi deseti.
Leč fabrické prostředí se svojí svéráznou kulisou výrobních procesů, vyvolávalo v chlapci navyklému romantickému životu v osamělé podhorské chaloupce, trochu svíravý pocit. Vynořila se tudíž otázka, kudy tedy kam ? Spojitost výtvarného talentu a cukrářského umění bývá v přímé souvislosti, a u mladého Janoše se dostávalo obojího ve vrchovaté míře. Nakonec se učednický adept dostává do kroměřížské cukrárny a Pepíkovým zadostiučiněním bylo to, že se zde vyráběl i perník, jehož výrobu již částečně ovládal z rodného domu. Dějiny jsou tvořeny mnohdy drobnými náhodami a stejný princip zapůsobil následně i u tovaryše Janoše.
Kluci jeho věku potřebují na různé pánské jízdy mít vhodného komplice, a tím byl Josefův kamarád v Třebíči, který se věnoval opravám motocyklů. A ten jednoho dne poslal Pepu pro náhradní díly do Pardubic. Při hledání skladu se součástkami se Josefův zrak zahleděl do jedné cukrárny a protože v poválečné době se mnohdy třela bída s nouzí a peněz bylo jako šafránu, byl rázem rozhodnut. Místo dostal okamžitě.
Každý výtvarník má svůj styl, a ten je pečetí jeho umělecké duše, která chce ve svém projevu vždycky zůstat svoje.
Bezprostředně po obléknutí se do cukrářské zástěry, dostává nový zaměstnanec pokyn k dokončení dvou rozdělaných dortů. A dokončit je v tomto stavu, by bylo pro Pepíka Janoše rozlomením oné zmíněné umělecké pečetě. Příkaz přijímá pod podmínkou stažení načaté dekorace a její dokončení dle své představy. Výsledek byl takový, že od té doby zdobil dorty pouze Pepa.
Tato cukrárna patřila panu Langrovi a původně se zabývala perníkářskými výrobky, ale chod děje ji posléze vehnal do výroby měkké cukrařiny a perník se vyráběl pouze při mimořádných příležitostech. Tou byl jedenkráte filmový festival, kde bylo zapotřebí pro jednoho francouzského prominenta stříbrného plátna připravit reprezentační dar v podobě perníkového srdce. Volba padla na Langrovu cukrárnu, ale majitel pod náročností požadavku chtěl zakázku odmítnout. Nakonec pod nátlakem přemlouvání svolil, ale provedení práce svěřil Jožkovi. A ten do tvorby perníkového srdce vložil také srdce, to svoje výtvarnické. Výsledný dojem zakázky byl takový, že pan šéf, muž veskrze objektivní a navíc v pokročilém věku, již nikdy žádný perníkový námět nevytvářel. Tento prostor byl od té doby vyhražen pouze Josefu Janošovi.
V roce 1958 přichází požadavek z Ústředního svazu družstev na zakázkovou výrobu reprezentačního cukrářského výrobku při příležitosti výstavy v Bruselu, kde se tehdejší socialistické Československo hodlalo prezentovat domácími symboly, a jedním z nich měl být i pardubický perník.
Pověření obdržel mistr Janoš, jenž dostává takovou důvěru, že je mu svěřen i námět provedení, pod zadáním "mírová tématika".
Ten se rozhoduje do tohoto díla začlenit většinu prvků cukrářského umění, jako jsou pečení, stříkání, modelování a dekorace.
Rozměr exponátu v podobě 105 cm je úctyhodný, a pečení takto velikého perníku přináší svízel v podobě puchýřování povrchu. V 15 hodin se šéf, ve znárodněné firmě již na úrovni řadového pracovníka, s Josefem pokoušeli vznik puchýřů odstranit. Na přelomu nového dne byl výsledek stále stejný. Starý šéf nadlidský úkol vzdává a mladý perníkář bojuje dál. Zkouší nové postupy, předtím ještě neodzkoušené. Ve tři hodiny ráno opětovně vytahuje perníkové srdce z pece, a to je hladké jako zrcadlo.
Bruselští diváci s obdivem hledí na obrovské srdce s aktem ženy, dárkyní života. Pod ní je znázorněna rodina, a výjev je dekorován červenými růžemi, symbolizující poezii života, lásku a mír. Zvýšený zájem projevuje i belgická královna.
Perníkářovy kroky se protnou se šlépějemi jedné dívky, svižné jako blesk, samá jiskra a oheň - do dneška - a byla ruka v rukávě. V kolébce se postupně vystřídaly "produkty" tohoto svazku, starší syn Josef a o dva roky mladší Pavel. Dnešní a dřívější doba má v cukrařině jedno společné. Tím je nevelká vzdálenost mezi investicí a ziskem, z čehož vyplývá i finanční ohodnocení v této branži. A právě napříč tomu, že pan Janoš se postupem doby propracoval na místo cukrářského vedoucího a dokázal i do socialistického systému vnést progresivní ekonomické prvky, věší tento obor na hřebík. V té době oslavil své čtyřicátiny.
Klubíčko času pravidelným tempem odmotávalo přízi doby, a tvorba perníkářského mistra dopsala stať jedné epochy jeho života.
Mezitím se naskýtá možnost stavby rodinného domu a tato záležitost se bez peněz neobejde. Janošovi přecházejí na hospodu v Horní Rovni, a posléze jezdí s pojízdnou prodejnou. Ale jako z udělání se pan Janoš infikuje bacilem, způsobující zánět mozkových blan. Léčba ho na určitou dobu vyřazuje z pracovního procesu.
Stará láska nerezaví a perníkářský mistr se nalézá opět v cukrárně na pardubickém nádraží. Avšak nádražní hluk v podobě hřmotu vlaků a hlasitého hlášení, nepůsobí příznivě na čerstvě vyléčenou nemoc a organismus volá po čerstvém vzduchu a pravidelném pohybu. Úměrně tomu volí pan Janoš své další pracovní působení a křivka zdravotního stavu znázorňuje vzestupnou tendenci.
S uměleckou tvorbou je pan Janoš přesto spojen, i když jen tenounkým poutem, v podobě příležitostných zakázek v psaní písma, kdy je na Národním výboře Janošův ozdobný rukopis využíván k vyplňování různých diplomů, uznání apod.
V roce 1987 odchází do důchodu, a v této době se počaly lámat dějiny Evropy. V "magučim sovětskom sajuze" se hliněnému obrovi počínají chvět nohy a tato vibrace je slyšitelná i v té nejzápadnější výspě jeho impéria. To se prozatím projevuje tím, že i v zemi do mrtě zlikvidovaného podnikání začíná nabývat možnost "mikrosoukromničení", které opatrně vystrkuje růžky jako hlemýžď z ulity.
Janošovi si na MNV vyžádají povolení, obloží jednu místnost bílým umakartem, a mistr Janoš se stává naplněním pořekadla :"co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš", a po letech osobitá tvorba perníku spatřuje opět světlo světa.
Prodejna v té době u Janošů nebyla, a odbytištěm se stávají prostory příležitostných akcí typu Velká pardubická, Zlatá přilba apod.
Kvalita a rukopis uměleckoperníkářského díla je předmostím úspěchu vlastní cukrárny, která v novém režimu počne nabírat na obrátkách. Zprvu se v její nabídce nalézají klasické cukrářské výrobky, ale perník je v Pardubicích pevným gruntem, a u Janošů obzlášť.
Zakázky Magistrátu města Pardubice jsou nejen uznáním, ale i více než reklamou. Je možné vyjmenovávat motivy pozoruhodností města jako jsou: Zelená brána, Klíč od města, Městský znak a další. Takováto díla se dostanou před zrak široké masy lidí a bezprostředně nato se Janošova cukrárna ocitá v jejich hledáčku.
Janošův perník se stává kukaččím mládětem v jejich cukrárně, ze které vytlačí výrobu měkké cukrařiny, a vznikne tak široký prostor pro perníkářský ráj.
Perník se vyznačuje trojitým kouzlem, kterým je osobitá chuť, tvar a zdobení. V perníku je symbolika lásky. Předehra aktu je tvořena pohledem, následná fáze patří polaskání se s krásou tvarů a jejich zvláštností, a vrchol slasti spočívá v jeho ochutnání...
Perník nelze vždy péct podle šablony. I při dodržení předepsané receptury se někdy stává samorostem. Jeho snaha utíkat do stahování, rozpékání se apod., se u perníkové hmoty někdy projeví. A právě zde záleží na perníkářově umu, jak si s jeho utvářením dokáže poradit.
Perník je možno upéci jako placku nebo může být bombírovaný jako nadýchaná buchtička. Lze jej vyrobit tak, že jím za pár dní můžeme zatloukat hřebíky nebo tak, že i po půl roce při jemném zmáčknutí v něm vytvoříme důlek.
Problém tvorby perníku a zároveň dokladem umu perníkáře, je tvorba velkého výrobku. Ať již v pečícím či dekorativním procesu.
Kvalitní perníkařina se netvoří ani tak rozumem, jako srdcem. Možná že právě proto - pomineme-li srdce jako symbol lásky - se tento tvar u perníků tolik objevuje.
Cukrárna U Janošů, ve které již šéfuje následník Pavel, se nalézá v jedné z bočních uliček na okraji města. Je to skoro až nejméně vhodná poloha pro zřízení obchodu. A přesto se u Janošů dveře skoro netrhnou. Poznávací značky aut mívají i jiné označení než přísluší pardubickým obyvatelům či východočeské oblasti.
Za precizností provedení mající rovnováhu ve zpracování, chuti a dekorací, která spočívá v osobité fantazii námětu a kresby, jdoucí ruku v ruce s vyvážeností barev, se vyplatí zajet si o nějaký kilometr navíc. Tak alespoň hovoří ti, kteří Janošovým perníkem chtějí někoho obdarovat jak doma, tak i v zahraničí.
Tvorba z perníkářské umělecké dílny mistra Janoše byla na Olympiádě vánočního cukroví a perníků v Brně, oceněna ve své kategorii prvním místem. Zároveň při této příležitosti bylo Společenstvem cukrářů České republiky panu Josefu