Zmrzlinář

Vždycky jsem chtěl být svobodný, pracovat sám pro sebe. Vyrostl jsem v Makedonii a vystudoval tam ekonomii. Jako student jsem v létě u moře prodával suvenýry a vydělával dost peněz. Po takové zkušenosti se nemůžete zaměstnat v nějaké firmě.
Svět bez zmrzliny by byl smutný. Když máte hlad, jdete do  restaurace  a tam vám to buď chutná, nebo se mračíte, protože  jídlo  nestojí za nic. Ale zmrzlina, to je prostě produkt pro radost.
V Praze už jsem osmnáct let. Jednou jsme s manželkou a známými seděli v Bělehradě kolem stolu, krize bývalé Jugoslávie už začala, tušili jsme, že bude válka. A kamarád, který v Československu vystudoval divadelní režii, povídá: "Proč byste nešli do Prahy?" Je to osud. Dcera se nám narodila v porodnici u Apolináře.
Nejradši vzpomínám, jak jsme s dědou chodili do  cukrárny. Koupil mně a bratrům na cestu bonbony a potom jsme šli na dorty. Sladké miloval. Vždycky říkal: Koupím si pro sebe, a pro vás až potom. Ale to si dělal legraci.
V rodném městě Prilepu jsem jako kluk jedl nejlepší zmrzlinu na světě. Tenkrát se například nasbíraly maliny a udělala se z nich malinová. My na to teď v Praze jdeme zrovna tak. Z lesních plodů děláme lesní směs, z čerstvé máty mentolovou...
Život je strašně dlouhý. Musíte si v duši nechat nějakou rezervu, abyste mohli jít dál. Na střední škole jsem se přátelil se samými jedničkáři, ale sám jsem takové vysvědčení neměl. Jenže oni většinou nedodělali vysokou školu. Vždycky v životě máte nějaké minimum a maximum. Ne každý člověk ten tlak vydrží.
Mám rád změnu a už jsem vyzkoušel hodně věcí. Než jsme začali se zmrzlinou, provozovali jsme tu byznys s fotografií. A když se přestal vyplácet, povídám: "Kluci, co kdybychom začali dělat dobrou zmrzlinu?" Jednou někomu předáme svoje know-how a pustíme se zase do něčeho nového.
Díky použití výhradně čerstvých surovin je Café Angelato, které Zlatko Kebakoski provozuje v pražské Rytířské ulici, vyhledáváno milovníky zmrzliny z celé metropole.