Totální nasazení peciválů

Kolonky nezaměstnanosti v posledních letech ne a ne zeštíhlit v objemu svých záporných údajů. Sem tam se indikátor nezaměstnanosti rozkmitá v době sezonních prací, ale jinak statistiky hlásí setrvalý stav. Zčásti staronová vláda s renovovaným personálním obsazením se pokouší najít elixír zaměstnanosti, a poslední nápad vzniknuvší v hlavě odpovědného rezortáře v pracovněsociální oblasti jakoby byl nalezením kamene mudrců. Absolventi středních škol prý nemohou najít pracovní uplatnění - zde by bylo na místě u mnohých slovo "nechtějí" - a proto prý by se pro ně měla (uměle) vytvořit dotovaná práce. Mladý člověk, budoucí opora populace, by byl takto totálně nasazen do pracovního procesu ve kterém by se otrkával v pojmech práce, odpovědnost, kolektiv, pracovní disciplína, včasnost příchodu, kterým by předcházelo ranní vstávání a získával by tak tolikrát proklamovanou praxi. To vše prý z toho důvodu, aby doma samou nudou neztrouchnivěl na prach. Jestliže naše společnost klesla až do těchto nejspodnějších suterénních podlaží a nalézáme se ve stavu, že některým mladých Honzům musíme k peci přivést draka aby ho plácnuli plácačkou na mouchy, těžko budeme moci za takovéhoto stavu hledě k světlým zítřkům vývoje tohoto státu. Obhajovat lze všechno a jak je v tomto případě vidno i neobhajitelné. Otevřme zrak iluzí a podívejme se holé pravdě přímo do očí. Osobní katastrofa dvacetiletého člověka spočívá v tom, že před trochou námahy dá přednost pohodlnému životu na žebračence a není mu přitom ani trochu stydno. Mladý člověk v němž hnací motor života pracuje na plné obrátky je spokojeným peciválem na jehož obživu musejí přispívat ti schopnější. V tomto případě se ke slovu silným slovem začne hlásit přísloví o tom, že co se v mládí naučíš, ke stáru jako když najdeš. Pojďme se proti času podívat na tuto záležitost. Mladý člověk vstupující do prostoru dospělosti se takto začne zpětně zabývat životním učivem, s kterým se kdysi zaobíral již v první ročníku mateřské školky. Kde zůstala efektivita výchovných složek, - byla-li vůbec jaká -, rodinou počínaje, mateřskou školkou pokračující, přes základní školu a střední konče? A to se raději nezmiňuji, že v obdobném duchu bychom mohli hovořit i o absolventech vyššího stupně. Je to jako kdyby se fotbalovým hráčům extraligy muselo vysvětlovat, že zelená je tráva, fotbal to je hra, a že míč je kulatý. Až sem se to v případě těchto peciválů dopracovalo. Co to všechno může přinést? - Člověk si tuto práci nevybírá dobrovolně, nebude k ní mít žádný vztah a bude do ní proti své zlenivělé vůli násilně naverbován. Tím bude zaděláno na odpor k práci a u mnohých až k nepřekonatelnému. - Práce bude dělána v podstatě jen pro čárku do statistik zaměstnanosti a kvalita její úrovně bude tomuto účelu též i odpovídat. Dotovaná práce sama o sobě vylučuje ekonomický efekt. Bude se jednat v podstatě o "totaleinsatz", který bude považován za osobní příkoří a mladý člověk si v něm rychle osvojí jak s takovouto prací mazaně - promiňte mi následující slovo, ale čeština nemá výstižnějšího výrazu než když se napřímo řekne - vydrbat. A opět budeme mít v reálu již zmíněné přísloví o učení v mládí a nalezení ve stáří. - To, co by se s připuštěním určitého procenta dobrého úmyslu mělo stát přínosem, může se nakonec proměnit v balast pro celou společnost a pro samotného aktéra tohoto dotovaného pracvního nasazení především. Tolik zkrácený pohled na výchovný a morální aspekt tohoto experimentu jak uměle snížit nezaměstnanost absolventů škol. Z druhé strany nám ale začne bít na poplach ekonomický aspekt tohoto rádoby dobrého úmyslu. Tento způsob tzv. práce bude dotován, což přinese pro státní pokladnu záporný přínos. A zde se dostáváme k tolik omílanému nesmyslu, že všichni jsou daňovými poplatníky. Skutečný daňový poplatník je ten, jehož činnost rozšiřuje objem státní kasy. Jestliže člověk chodí do zaměstnání, ale svůj plat nevyprodukuje svojí činností a jejím prodejem a dostane jej ze státního rozpočtu, pak jeho pracovní účast v zaměstnání, byť sebefundovanější a poctivě prováděna - bráno striktně ekonomickým pohledem - má pro objem státní pokladny záporný význam. Daňová částka uváděná na výplatní pásce je v podstatě pouhým nedáním celkové sumy, kterou do státní rozpočtu musel dodat produktivní pracovník. A tím je pouze zaměstnanec produktivních oborů. Vraťme se ale k budoucím totálně nasazeným mladým nezaměstnaným. Jejich neproduktivní práce nebude v žádném případě ekonomickým přínosem. Ze státního rozpočtu už tak schodkového, odčerpá nemalou částku na mzdu, na vytvoření pracovních prostor, jako jsou např. budovy, jejich režie a údržba, pracovní nářadí, pomůcky, technika a s ní spojená režie a servis a mnohé daší položky na které si tatováto neproduktivní profese sama nevydělá a musí ji platit někdo jiný. Státní výdaj, při spočítání všech nákladů bude vycházet na jednoho takového dotovaného, uměle zaměstnaného člověka řádově několik desítek tisíc korun měsíčně oproti pár tisícům jim momentálně propláceným prostřednictvím žebračenky. Z toho všeho vyplývající otázka je zřejmá. Kdo to bude platit a jakým způsobem? Odpověď je jednoduchá. Budou to produktivní firmy prostřednictvím větší odvodové zátěže. Zde je nutné podotknout, že se nebude jednat o velké zahraniční kolosy, kterým vláda pro jejich nalákání udělila desetileté daňové prázdniny, bezcelní dovozy a řadu dalších - bohužel nezbytných pobídkových výhod -, jež státnímu rozpočtu taktéž pouští žilou. Co s tím vším tedy dělat? Nechat mladé pecivály shnít doma za pecí a nevšímat si jich? Jsem přesvědčen, že existuje úplně opačné řešení, než jaké k problému zaujala tato, ale i předchozí vlády. To, že by líného člověka motivovala k hledání si práce vidina většího výdělku mající svou podobu ve zvyšování minimální mzdy, je bludný omyl všech, co jsou o takové možnosti přesvědčeni. Člověk má v sobě pud sebezáchovy, kdy její ohrožení je v takovémto případě signalizováno hladem. Nejenom tím živočišným, ale i ekonomickým. Zatím se ukazuje, že životnímu standardu mnohých našich spoluobčanů postačuje podporová dávka, kterou si mazaně rozmnoží z dalších štědře nabízených nezaměstnaneckých výhod, a nakonec z tohoto podporového pokru vyjde jako vítěz oproti protihráči jenž se rozhodl živit se poctivou prací. Jediná cesta k motivaci oněch zmíněných vede přes odříznutí jejich příživnických požitků. Nenatlačíme-li kalkulující parazity k hladové zdi, budeme to my, kteří se v budoucnu mohou stát podvyživenými na úkor jejich blahobytu.