"Dnes nepeču“, hlásá tedy Pavlína Berzsiová v názvu své knihy na cukrářské téma. A ten, kdo by jen letmo zaslechl takovýto titul ve spojení s Pavlínou Berzsiovou, by s jistotou vyslovil nefalšovaný úžas a byl by ochoten vsadit alespoň sto ku jedné, že se jedná o pouhý přeslech. Po nahlédnutí do anotace této populárně odborné tiskoviny je jakákoliv pochybnost okamžitě rozptýlena.
Pavlína Berzsiová přivedla na svět to, co je věčným souputníkem jejího života, co bývá pro její duši chlebem a solí zároveň, to co má ráda a co si ve spojitosti s jejím jménem vždy spojujeme.
Takže se čtenářům dostává do rukou publikace zachycující jak na to, když chceme něco co je potřeba narychlo zhotovit, a není k tomu zapotřebí kuchyňské trouby. Cituji skupinové podtituly jednotlivých témat:
- slavné a zapomenuté
- hříšné a zdravé,
- velkorysá pozdní snídaně neboli brunch
- na den zamilovaných,
- rozehrajme dětem oslavu
- odpolední dýchánek
- léto se zmrzlinou
- sbaleno na výlet
- když se sejde rodina a slaví
- udělejte radost dárky k sežrání
- co nepeču s kamarádkami
Celkem kolem 230 receptur s možností variant, dodatků i vysvětlení s bonusem menšího přídavku pod názvem - škola sladkého školení -. No prostě vše ve stylu á la Pavlína Berzsiová!
Podívejme se opětovně na jednu takovou ukázku z Pavlíniny knihy "Dnes nepeču":
Likérový kávový krém
150 g kakaových sušenek
200 g čerstvého smetanového sýra
50 g moučkového cukru
10 g plátkové želatiny
100 ml silné černé kávy
50 ml kávového likéru
150 ml smetany ke šlehání
50 ml smetanového likéru (Baileys)
čokoládová zrna na ozdobení
Sušenky nalámeme na malé kousky a dáme na dno sklenek. Čerstvý smetanový sýr smícháme s moučkovým cukrem. Želatinu namočíme do studené vody a necháme 10 minut bobtnat. Pak okapeme želatinu (bez vody) rozpustíme v horké černé kávě a necháme vychladnout.
Po vychladnutí ji smícháme s kakaovým likérem a vmícháme do sýra.
Krém nalijeme do skleniček se sušenkami a uložíme do chladničky na 2 hodiny tuhnout.
Smetanu vyšleháme na pevnou šlehačku a ochutíme smetanovým likérem. Do sklenek rozdělíme ochucenou šlehačku a ozdobíme čokoládovými kávovými zrny.
Další stať příběhu z Pavlíniny cukrářské ságy, která navazuje na prvou část trilogie Pavlína Berzsiová dnes nepeče:
Reformní snahy naší protagonistky a touha po originalitě musela zákonitě gradovat na soutěžních prknech. První absolvovanou soutěží a Pavlínino premierové vítězství, bylo předkolo Gastro Pragu, dále pražské kolo s následným zařazením do cukrářského pražského týmu a zisk dvou bronzů a jednoho stříbra.
A tady byl s definitivní platností překročen rubikon. Jestliže se do této doby Pavlíně podařilo svůj sisyfofský kámen reformy dotlačit na vrchol kopce, tak těmito soutěžními úspěchy jej definitivně převalila na druhou stranu. Tím ledy zbytků nedůvěry roztály a Pavlína tak třímala otěže svých představ a realizaci dalšího postupu již pevně ve svých rukou.
Jak je známo, peníze dělají peníze, a úspěch otevírá cestu dalším vavřínům.
Nejinak tomu bylo i u Pavlíny - stále ještě svobodné -, která byla poctěna nominací do národního týmu kuchařů a cukrářů, jenž se roku 88°zúčastnil olympiády ve Franfurktu n. Mohanem a vracel se se zlatou medajlí.
Rok 1989 byl historickým mezníkem pro Československo, ale i pro slečnu Blahovcovou - jak jistě tušíte, s tímto příjmením se už brzy rozloučíme -.
Osudová střetnutí potkávají každého člověka, a ani Pavlína nebyla výjimkou. Parta mladých lidí, ke kterým cukrářská olympionička patřila, pořádala různé výlety. Jednoho dne se do této společnosti dostal jistý vysokoškolský student chemicko-technologické fakulty, přijmením Berzsi. Hovořil charakteristickou pražštinou, a k údivu všech se až po čase zjistilo, že pochází od Košic a má maďarské předky. Pavlína se hned při prvním setkání přistihla, jak se v ní rozharašily hormony, a v tomto rozpoložení se těšila na další setkání v partě. Jenomže ten chlap o ni ani mihlem oka nezavadil! To bylo na Pavlínu moc! Jak její vytrvalost a temperament zpacifikoval postupně Pelikána, tak o to rychleji zpracovala i Berzsiho, což nemohlo jinak skončit než radničním ano i hej, před oddávajícím úředníkem.
Listopadový převrat přinesl na létajícím koberci pohádku iluzí, ale realita si strojově razila svoji nekompromisní cestu.
Pelikán obdržel zásah restitučním šípem, měnila se jeho struktura a cukrářský personál byl propuštěn.
To ale na druhé straně vymanilo - tentokrát již paní Berzsiovou - ze smluvního desetiletého závazku vůči Restauracím a jídelnám.
Rok 1992 byl pro mladou paní zlomový, a to jak po pracovní i manželské stránce. Na základě lukrativní pracovní nabídky se musela stát vdovou!
Pozor, nejednalo se o žádnou nájemnou vraždu svého manžela, ale ono vynucené vdovství mělo pouze slaměnou podstatu.
V uvedeném roce při příležitosti světové výstavy EXPO 92° ve španělské Seville, byla na dobu půl roku zprovozněna česká restaurace, a Pavlína Berzsiová byla poctěna, spolu s panem Blažkem z karlovarského grandhotelu Pupp, po celou dobu reprezentovat české restaurační cukrářství.
Přípravný tábor se rozložil v prostoru hotelu Forum (dnešní Corinthia), kde se probíraly a zkoušely detaily strategie pro akci světového významu.
Moučníkový jídelníček spočíval ze 4 druhů moučníků na talíře, dva teplé a dva studené. V Puppu se poté sestavovala nabídka klasických dezertů.
Suvorovovo heslo o těžkostech na cvičišti a lehkostech na bojišti, vzalo za své bezprostředně po příjezdu. Nejenže praxe byla v protikladu s teorií, ale kámen úrazu dal pocítit svou tvrdost i v surovinách. Mouka vyráběná na 37 rovnoběžce má odlišné parametry než tuzemská produkce. Hustota španělského tvarohu ostře kontrastovala s hodnotami a chutí obdobného českého výrobku, a bohužel tvorba tří moučníků byla postavena na tomto mléčném produktu. Proto byly z nabídky vypuštěny. Dva zbývající druhy doznaly technologických úprav s přihlédnutím k charakteristice španělského tvarohu. Výrobní normě ostatních produktů postačovaly dovezené domácí suroviny.
Pracovní doba spočívala v šesti dnech v týdnu od 14 hodin do 1 hodiny ranní. Trefit přesnou dobu podávání jídla byla v tomto případě sázka do loterie. Domorodci inklinují k hlavnímu jídelnímu chodu až kolem 16 hodiny. Avšak světová výstava je babylon jazyků a úměrně tomu i stravovacích návyků. Když se denní časová nabídka podařila národnostně zprůměrovat, tak bylo pozoruhodné sledovat, jak se v moučníkové oblasti mění požadavky se změnou ročního období. V jarních měsících převažoval odbyt v klasických řezech podávaných na mísách. Léto vzbuzovalo v chuťových orgánech zákazníků touhu v jednoporcových moučnících typu povidlových taštiček, teplých závinů s vanilkovou omáčkou či studených, ať se jednalo o pomerančový sorbet nebo jogurtový krém.
Česká výprava v každém případě zabodovala, protože Španělé přišli české kuchyni na chuť, a lze dokonce hovořit o určité klientele, která již měla do českého restauračního pavilonku vyšlapanou cestičku.
I když byl v týdnu k dispozici pouze jeden den volna, býval vesměs využíván k zeměpisným a kulturním poznatkům. Sama Pavlína s vypůjčeným autem najezdila přes 3 000 km.
Ze Sevilly je to přibližně stejně tak daleko k Atlantickému oceánu jako ke Středozemnímu moři nebo do Afriky, Portugalska či Gibraltaru. Samozřejmě, že nezbytnou podívanou byla proslulá španělská korida.
