PAVLA INDROVÁ

Vídáme ji často tam kde se soutěží v tvorbě cukrářského výrobku, nebo kde se dužnatý plod ovoce a zeleniny poddává ostří nože, či ve tvorbě malebného obrazu studené kuchyně. Všichni ji pokaždé poznají a přesto se s ní zná málokdo, přestože ji nikdy nelze přehlédnout. Žena jezdící na invalidním vozíku, která se dostaví vždy tam, kde se některá z uvedených soutěží pořádá. Mohli bychom se pídit po nepřízni osudu, chybném zásahu medicínské péče a mohli bychom klást další otázníky pokud chceme nahlédnout do nitra člověka, který je pokaždé mezi námi a na něhož se díváme z výšky našich vzpřímených postav, jež mnohé tato převážně sedící žena převyšuje, dáváme-li náš náhled do poměru jejího výkonu, který musí vynaložit při překonávání jejího údělu. Nejlepší odpovědí na naše dotazy asi bude výčet jejích úspěchů a popsání způsobu jak se dokázala se svým životním osudem vyrovnat.

Ocitnout se v sedmnácti letech v invalidním důchodu a posléze i na vozíku, je záležitostí mohoucí zlomit ducha i rozenému titánovi, natož mlaďounké dívčině, jíž se v tomto věku začínají otevírat dveře do romantického světa kouzla ženy.
Celému problému předcházely již v ranném věku zrakové potíže. Lékařské diagnózy se navzájem názorově rozcházely a záhadná nemoc postupovala sice pomalu, ale s příslovečnou jistotou. Teprve později se zjistilo, že se jedná o srůsty na hlavním očním nervu v mozku a tento neurologický exes měl zastavit chirulgický zákrok. Ten naopak způsobil bujení srůstů přes mozkové blány až do míšního kanálu kde došlo ke stlačení míchy a ke znecitlivění končetin.
Počátek byl všelijaký. Pavliny vrstevnice pily sladký nektar mládí plnými doušky a ona mohla vše pozorovat pouze z invalidního vozíku. Není žádným tajemstvím, že myšlenky zalétly i do sfér světa, do něhož se pouze vchází a odkud cesta zpět již nevede. Nebyla by první a ani poslední, koho by takovýmto způsobem zlomila životní nepřízeň. Avšak při Pavle v jejím životním neštěstí stálo i ono v poslední chvíli přicházejí štěstí, lze-li vůbec v jejím případě použít takového výrazu, které ji až téměř na dně osudu pomohlo podat pomocnou ruku a najít novou podobu života.
Byla to především rodina v níž babička učila malé děvče vyšívat a maminka jej zasvětila do práce na šicím stroji takovým způsobem, že prvňáček Pavla již s bravůrou dokázala "spíchnout" příležitostný defekt šatu, či zvládnout jednodušší krejčovské úkony. A zde byl u malého děvčete položen základ vztahu k ručním pracem, které později při zásahu osudu se ukázaly být přemostěním mezi propastí jejího světa a polohou, kterou nepostižený člověk bere jako samozřejmou a nenapadne ho, že by mohlo být i jinak. Svoji další pozitivní roli zde taktéž sehráli i její přátelé.
Pavla napříč pohybovému hendikepu byla vniterním všudybýlkem a svůj um začala rozšiřovat o různé rukodělné práce, do jejichž rozsahu zařadila  cukrářské a kuchařské umění a z tohoto místa již nebylo nikterak daleko k měření svého umu s kolegy v oboru.
Jednoho dne se dozvěděla o soutěži s neobvyklým názvem abilympiáda, která byla vyhrazena tělesně postiženým účastníkům a konala se v Pardubicích. A tady se začíná odvíjet dlouhá šňůra Pavliných úspěchů, kdy pokaždé stanula na stupních vítězů a v posledních šesti letech na tuzemských soutěžích jejich nejvyšší schůdek ani jednou neopustila, a to ani při světové pohárové soutěži v Bratislavě.
Abilympiáda má i podobu šampionátu, avšak nominace do tohoto světového mistrovství mívá dosti náročná nominační pravidla. Uchazeč musí vyhrát nejméně tři domácí klání a tím se dostává na potenciální soupisku adeptů, kteří by mohli být na šampionát vysláni. Ale o tom zdali tomu tak i bude, určuje ještě počet reprezentatů dalších oborů, ekonomická situace spojená s místem mistrovství a další záležitosti.

V roce 2000 se konal abilympiádní šampionát v Praze. Jednalo se o první konání soutěže tohoto druhu a významu na evropském kontinentě. Pavla Indrová, řekněme, využila domácího prostředí a v cukrařině obsadila třetí místo a v oboru studené kuchyně druhé. A to už byl takový úspěch, že bylo napůl zřejmé, že ji nominace na další abilympiádu konající se až v druhé nejlidnatější zemi světa Indii, nemine. Další českou zástupkyní byla Jana Studená z Olomouce.
A následné průběhové ročníky v podobě Pavliných výsledků i takovouto úvahu potvrdily a tak v listopadových dnech na ruzyňském letišti zaburácely motory dopravního letounu s českou výpravou abilympiků, jenž nabral kurs ve směru indického oceánu. I když popravdě řečeno, původní směr byl spíše opačný s mezipřistáním ve Frankfurtu nad Mohanem a teprve až odtud nasměroval vzdušný dopravák svou příď na Kuvajt a indické Dillí.
Příčina tohoto křížování spočívala v neobvyklých pasažérech vozíčkářích, pro které nejsou všechny letecké koráby přizpůsobeny a tak se musel až v protisměru vyhledávat odpovídající způsob letu.

Soutěžící obrdrželi dva měsíce dopředu soutěžní zadání i informace o surovinách a podmínkách soutěže, způsobu organizace a bodování.
Pro soutěž byla zadána dvě téma, kterými bylo výročí a narozeniny. Pavla zvolila výroční námět s abrahámovskou padesátkou. Jenomže nakonec bylo všechno jinak! Těsně před zahájením šampionátu se cukrářští soutěžící dozvěděli, že téma je změněno na námět šestnáctých dívčích narozenin! Pro lepší pochopení rozdílu si zkuste vedle sebe posadit usazeného padesátníka a rozdivočenou "šestnáctku" a dostane se vám věrohodného přirovnání rozdílnosti námětu, v kterém se museli soutěžící narychlo zorientovat. Ale zpětný pohled do Pavlinných soutěžních úspěchů a jejího každodenního životního překonávání sama sebe, dává přesnou odpověď na otázku jak se ona osobně s touto nečekanou změnou stavu vyrovnala.
Jinak základní soutěžní podmínky odpovídaly zaběhnutým standardům na celém světě v podobě netradičního tvaru, hmotnosti výrobku do 1 kg, moderního zdobení atd. Korpusy dodávali pořadatelé, ale nebylo známo, o jaký tvar se bude jednat, zdali o tradiční kulatý či plochu plátu. Plát, jak je známo, ulehčuje následnou práci oproti kulatému tvaru, jenž omezuje dekorativní nástavbu.
Nakonec se z tohoto rébusu vyklubal kulatý korpus o průměru 26 cm, který Pavla rozřízla tak, že měla dva díly o rozměrovém poměru jedné a dvou třetin. Vzniklé tvary pak položila jejich okraji na sebe takovým způsobem, že docílila tvaru písmene es. Celý výrobek byl posléze potažen marcipánovou hmotou a na vrchu dotvořila, opět z marcipánu, tvar šály s přesahem přes okraj dortu na způsob převislého nařaseného ubrusu na stole.
Zdobení bylo provedeno bílými marcipánovými růžemi a taktéž z marcipánové hmoty byla zhotovena číslice šestnáct. Zdobení zajišťovaly bílé marcipánové růže a povrch dortu byl dekorován stříbrnými perličkami. Tónované přechody barvy byly dosaženy kombinací nánosu kakaové hmoty a cukru, jejichž složení vytvářelo hnědobéžovou bělavou barvu.Suroviny byly dodány a použití jiného materiálu bylo zakázáno. Stejně tak i ozdoby a zákaz se taktéž vztahoval i na pomůcky. Jedinou výjimkou u Pavly bylo povolení použití vlastního válečku, který se nenacházel v indické pořadatelské výbavě.

Suroviny v relativně suché střední Evropě, a v "prádelně světa", jak bývá tato subtropická část Ásie pro svoje klima nazývána, bývají mnohdy odlišné. A nejinak tomu bylo i zde. Naše klasické máslo bychom v zemi, kde je kráva posvátnou modlou, nenašli. Alespoň ne při abilympiádě.
Surovinu nazývající se bílé máslo, přirovnává Pavla k našemu stoprocentnímu tuku. Problematika indického bílého másla spočívala v jeho schopnosti spojení se s cukrem. K vlastní tvorbě se používala kombinace bílého másla a pro nás neznámé bílé hmoty, připomínající svým složením naši zmrzlinu a cukr, kdy všechny tři přísady se vložily do vodní lázně a zahřívaly při nižší teplotě aby došlo ke spojení. Vyšší teplota již byla nežádoucí z důvodu vytváření chuchvalců. Vodním procesem vzniklá směs však nebyla ideální pro vyšlehání, kdy navíc nebylo možné použití elektrického mixéru a veškeré práce se musely provádět ručně. Napříč tomu, že se jednalo o vrcholový šampionát, povaha této soutěže měla - podle vyjádření Pavly Indrové - charakter soutěže na koleně, se záměrem ukázky jak si kdo si umí pomoci v případě tvůrčí nouze.
Když bylo indické klima přirovnáno k vlhkému prostředí prádelny, neplatí tento příměr až natolik v závěru roku. V této době se dostavuje ale odlišná svízel v podobě velkého zvíření prachu s příměsí smogu způsobující dýchací potíže.

Česká reprezentantka v průběhu soutěže finišovala svižným tempem a ocitla se před dokončením v náskoku před časovým limitem, kdy jí již jen zbýval závěrečný úkon s marcipánovou hmotou. Tu ale měli pořadatelé schovánu v zákulisí a Pavla s nimi počala svádět miniboj o její vydání. Indičtí organizátoři považovali marcipánku za pouhý okrajový dozdobovací prvek a její použití naplánovali až na téměř samý okraj časového limitu.
Ovšem Pavlin designerský záměr spočíval v jejím celoplošném použití, včetně tvorby šály a růžiček, pro níž potřebovala i adekvátní časový prostor. Názory porotců se křížily s požadavky české soutěžící na vydání marcipánové hmoty tak dlouho, až velká hodinová rafička opsala půlkruh na ukazateli času. Ale ani toto intermezzo nepřivedlo paní Indrovou do časové tísně díky jejímu náskoku při zpracovatelské tvorbě.

Soutěž se konala na stadionu bývalé indické premiérky Indíry Gándiové na níž byl spáchán atentát se smrtelnými následky. Toto víceúčelové zařízení je třetím největším krytým stadionem na světě s kapacitou 24 000 diváků. Samotná soutěž probíhala od 14 hodin do 18 a výsledky byly oficiálně zveřejněny druhý den.
Vítězem se stal soutěžící z Tchaiwanu, profesionální cukrář. Druhé místo obsadil Korejec, jenž má taktéž cukrařinu jako hlavní prostředek své obživy a třetí místo obsadila české reprezentantka Pavla Indrová z Přerova. Čtvrtý se umístil Japonec a na pátém místě skončila další česká reprezentantka Jana Studená z Olomouce. Porota sestávala ze tří členů o národnostním složení dvou Indů a jednoho Japonce.
Cukrářská soutěž probíhala v pondělí a ve čtvrtek nastupovala Pavla ke své další soutěžní disciplíně drhání. I zde čekalo učastníky překvapení v podobě změny v námětu na poslední chvíli. Ale i tentokrát se Pavla s nově nastalým stavem srovnala na výbornou - přesněji řečeno na chvalitebnou - když obsadila celkové druhé místo.
Věková hranice možné účasti zahrnovala široký věkový rozsah od 15 roků výše, čímž umožňovala případné vzájemné měření sil prakticky tří generací.
Po skončení soutěže byli všichni účastníci indické abilympiády pozváni do prostor prezidentského paláce na zahradu na čaj. Poté osmnáct vybraných účastníků bylo poctěno návštěvou indického prezidenta, podáním ruky nejvyššího představitele Indie, osobním představením a krátkým pohovorem. Přerovská zástupkyně byla mezi nimi.
Pavla Indrová pracuje jako sociální pracovnice ve Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých v přerovské pobočce. Její práce spočívá v zařizování chodu této organizace, která se zabývá poradenskou činností, sociální rehabilitací, pořádaním akcí rozmanitého charakteru ve prospěch lidí s uvedených postižením.
Tato reportáž je nejenom přiblížením úspěchu českých barev na vrcholové světové soutěži, ale i zároveň ukázkou nezlomné vůle, kdy napříč nepřízni osudu se člověk nejenom může zařadit do rovnocenné pozici s lidmi kteří - prozatím - byli ušetřeni její pozornosti, ale mnohé z nich i dokáže předčít a poprat se se svým údělem až do podoby světového ocenění. Úspěch Pavly Indrové znásobuje ještě navíc ta skutečnost, že se na abilympiádě v Dillí umístila nejvýše ze všech soutěžících kteří byli hendikepováni svým upoutáním na invalidním vozíku.

Skupinka soutěžících

Leknínový chrám