Jarka Stejskalová

 Jarka se chtěla od dětských let stát učitelkou. Ale před půl stoletím v rodině o třech dětech kde bratr studuje a ostatní jsou holky, není zapotřebí dalších studentů a maminka dětem vybírala zaměstnání.

Jarce tak bylo předurčeno stát se cukrářkou.
Coby elévka vcházela každodenně do brány učňovského střediska v Lidovém domě, spadajícího do sféry Pražských pekáren, cukráren a sodovkáren.
Tehdejší ředitel byl ostříž v lidské podobě a na člověku rozpoznal každé hnutí jeho mysli. A tak mu neuniklo, že v té holce něco dříme, lépe řečeno je již dávno něco probuzeného a má se čile k světu. Malá Jarka byla již od malička generál v sukních. Již v 1. třídě obecné školy si ji učitelka vybrala za třídní předsedkyni a od té doby se kolem ní vedoucí posty omotávaly jako svlačec kolem stébla obilí, a to až do dneška. A pan ředitel rozhodl, že žačka od třetího ročníku učení půjde ještě navíc na večerní průmyslovku. Protože mohla do školy chodit pouze na ranní směnu, byla nucena často měnit své působiště na praxi jako byly např. Vršovice, Michle, Rohová, Berger, Mišák, Jungmannova apod. V tomto střídání se mísily různé styly práce, výrobní systémy, technologie i lidé. A Jarka se tak stala univerzální cukrářkou se všestranným využitím.

Maturitní vysvědčení nebývá automatickou vstupenkou do pracovního procesu a tak Jarka přijala nakrátko místo zemědělské laborantky. Souhrou osudových dějů přišla souběžně nabídka na učňovské středisko na Poříčí v Praze, kde cukrářský obor náležel pod patronát panu Vackovi. A pod ním musela být výroba tip - ťop. Starý mistr by nepustil jediný zmetek u kterého by běžný konzument chybičku ani nepoznal. A tady došlo k cukrářskému souznění duší Jarčina vniřního cukrářského hudebního nástroje s vůdčím tónem sbormistra pana Vacka. To byl přesně ten styl, který vyznávala a právě tady se začalo odvíjet vodítko poznání a najití cesty po které mladá mistrová vykročila pravou nohou a držela se jí až do dneška. Na této cestě se její šlépěje setkaly ještě s dvěma muži, kteří dobrušovali její cukrářský a životní styl. Byli to pánové Bláha a Šrek, dodnes legendy sladké branže. Jarka byla odjakživa nepoddajným stvořením a honem tak se nikomu nepodřizovala, ale tito tři muži v době jejích mistrovských začátků byli pro ni cukrářští světci k nimž vzhlížela vzhůru a s hlubokou pokorou.
Odchodem do důchodu pana Vacka jí spadlo do klína rozsáhlé dědictví nashromažděné velkým mistrem v truhlici poznatků, stylu a nenapodobitelných příkladů. Tento odkaz se jala ihned naplňovat a rozvíjet.

Tok dějin přinesl s sebou normalizační proces a paní Stejskalová se ocítá na dlažbě. Avšak štěstěna při ní opět stojí. Zakrátko nastupuje do Pražských restaurací a jídelen kde působí jako z udělání pan Šrek, který spolu s ředitelem Majerem se za ni zaručují. A začíná opět ve svém stylu: razantně, s disciplínou a poctivou tvorbou. Z toho se také v cukrářských kruzích v okolí odvinulo heslo, že chceš -li dát dítě něčemu se naučit a nechat ho výchovně otesat, tak ho dej Stejskalové.

A úspěchy se množily. Soutěžní družstva či jednotlivci, až na vzácné výjimky, vždy obsazovali čelní pozice. Tajemství těchto úspěchů nespočívalo v přípravě pár dnů před soutěží, nýbrž již od I. ročníku. V centru pozornosti se ocítala vnímavost dětí, cit pro výtvarné ztvárnění, chuť soutěžit a též psychická odolnost pro pódiové vystoupení. V potaz byla brána komplexní stránka potenciálního soutěžícího a na něm se následně pracovalo. Výsledky se dostavovaly vesměs ve zlaté podobě.

Přichází rok 1989 a s ním též plnění restitučních nároků. Budova kde se nacházelo učiliště se vrací původnímu vlastníkovi hraběti Kolowratovi. Věhlasný muž modré krve, znalec světa a obchodních transakcí bystře postřehl, že se mu v areálu nachází vyhlášené cukrářské středisko a seznal, že jeho šlechtickému renomé takové zařízení žádnou hanbu neudělá a nechal v horním patře objektu vybudovat cukrárnu. A protože na schopné poddané měl pan hrabě dobrý čich, pověřil Jarku Stejskalovou jejím vedením. Šlechtický měšec se zasloužil o rychlou adaptaci a vytváření krásné cukrárny, že se o ní vyprávělo až za sedmero horami a lesy. Cukrárna obdržela výstižný název: "U tety Stejskalové". To bylo ale něco, jako když učitel má svoje oblíbené slovíčko, které vícekrát opakuje. To se pak stává jeho přezdívkou. Stejně tak paní Stejskalová byla sborově oslovována coby teta.
Cukrárnu dal pan hrabě do nájmu a nájemce v naivním domnění, že tudy vede cesta jak se státi milionářem, pojednou s údivem zjišťoval jak je náhle hluboko do kapsy, že i na výplaty mnohdy nezbývá. To již začínalo na vedoucí Stejskalovou být moc a počala balit kufry. Kolowratova osobní intervence odchodu ještě zabránila, ale pouze nakrátko. Po osmiletém působení Jarka nadobro odchází.
Interhotely Praha již dříve lanařily Jaroslavu Stejskalovou a pan Dubovský při svém vstupu do hotelu Fórum s Jarkou počítal. Ta se sice dočasně bránila, ale telefonní číslo měla stále při sobě. A právě teď nastala vhodná chvíle jej vytáhnout z kapsy.

Rozhovor s vrcholovým vedením byl krátký a v podstatě nebylo o čem dvakrát hovořit. Jméno uchazečky a její činnost byly dostatečnou zárukou toho, že to bude přesně klapat. A taky klapalo. Začalo se smejčit od sklepa až po půdu a cukrárna dostala novou vizáš á la Stejskalová. Její volná ruka k činnosti vyplňuje třetině zaměstancům výpovědní lístky. Ale pozor, najednou i ona sama rázná reformátorka, naráží na překážku. Tou je hotelová cukrařina. Mezi ní a provozní výrobou je podstatný rozdíl. Metráková neřkuli tunová cukrařina ve výrobnách přechází přes krabicovou v menších provozovnách až po hotelovou, která se dělá na stříbro. A zákusek na stříbrném podnosu, ten musí křičet svojí perfektností na dálku. Slavnostní akce, rauty apod. vyžadují po zákuscích osobité tvary i chutě a vyrábějí se v menším množství. Svoje zastoupení mají zákusky k menu. Jedná se vesměs o jednoporcové moučníky. Do této kategorie spadá snídaňová i večeřová cukrařina. K tomu náleží různé dny světových kuchyní. Mluvíme pochopitelně o hotelech té nejvyšší kategorie.
A právě zde musela paní Stejskalová reformovat zároveň i sebe sama.

Charakter Jarky Stejskalové lze snadno odečíst z jejího obličeje. Je to rázný, zásadový člověk, který nemůže být nikde jinde než v čele jakékoliv činnosti. Tyto vlastnosti, včetně její odbornosti ji vynesly do mnohých předních postů, ať již to byl poradní sbor za cukrářský obor, či ministerský poradní sbor, účast v hodnotitelských komisích nebo funkce viceprezidentky AKC ČR. Pro někoho je to zlatá Jarka, pro někoho herdek baba.

Psal se 7. červen 2000 a Jarmila Stejskalová dovršila 58 roků. Rok přesluhuje a vedení hotelu Corynthia - bývalé Fórum - s ní i nadále počítá. Ale nepočítají s ní už její klouby a další hybné jednotky tělesné schránky. Jarka končí i v AKC ČR. Sama dobře ví, že dnes je již jiný svět. Nastupuje éra počítačů a dalších digitálních vymožeností, na které se starší generace bojí sáhnout, natož s nimi pracovat. Mládí má jiskru v pohybu, mluvě i nápadech. A Jarka není slepá aby to neviděla. Přes 40 let se věnovala cukrářskému oboru, a tím že věděla kdy odejít, a že je potřeba svůj post přenechat mladším, tím dala cukrařině do jejího dalšího vývoje svůj další velký osobní vklad. A to dokáže udělat pouze člověk, který cukrářskému oboru rozumí a má k němu vztah.