fiogf49gjkf0d
Pohled dětským krasohledem
Rozhodování osudu bývá nevyzpytatelným úkonem, neboť skutečný záměr osudové myšlenky je skryt hluboko v duši člověka a zraje jako biologicky časované semínko, které až v ten pravý čas ze své titěrné hmoty nechá vzklíčit rozměr a tvar plodu v podobě mnohdy až těžko uvěřitelné.
V případě Mirka Kubece se nabízela možnost ho dnes vídávat ve v šoférském stejnokroji, přesněji řečeno v obleku řidiče autobusu. Dětské vjemy jsou v životě člověka těmi, které umožňují vídávat obraz života jako krásný, ale zjednodušený útvar mající svoji ohraničenou podobu, nad níž již není jiného prostoru.
Mirek pochází z Ledče nad Sázavou, kde jeho děda jezdil s autobusem. Mnoho hodin strávila drobná chlapecká postavička v hromadném dopravním prostředku řízeném dědou. Chlapecký zrak sledoval jeho rutinované pohyby při práci s volantem, s ovládacími prvky vozidla, chlapec uměl napodobit hlasem stoupající a klesající otáčky motoru a zasyčení hydraulického systému mechanismu dveří mu bylo melodickým akordem. Ale vjem, jenž malého Mirka nejvíce upoutával a který v něm zůstává dodnes v nezměněné podobě, byla vůně autobusu. A vůně – jak známo - je jeden ze smyslů pro kuchaře nezbytných.
Nejenom děda a vůně autobusu mohly být osudovými rozhodujícími faktory chlapcova budoucího povolání, ale kartami ovlivnění Mirkovy profese též míchala i jeho babička vařící pokrmy ve stylu staročeské kuchyně, jíž z chlapcova chuťového vjemu dominovaly chlupaté knedlíky s uzeným masem a se zelím, kterým na stejné úrovni konkurovaly španělské ptáčky. A vůně z babiččiných dobrot zůstává dodnes v paměti pana Kubece stále zřetelná, tak jako vůně dědova autobusu. Kdykoliv v dnešní době, když se podvědomý smyslový vjem přiblíží jídelnímu aroma babiččiny kuchyně, stává se tím okamžikem z šéfkuchaře IntreContinentalu opět malý kluk, jenž se rázem ocitá u plotny své babičky a jejích pohádkových jídel.
Činnosti prarodičů a z nich vyzařující vůně spolu zkřížily šavle o volbu budoucí profese, v níž ta babiččina provedla rozhodující výpad, který definitivně rozhodl o tom, že cesta ke kuchařské profesi se ukázala být tou nejlákavější a jak současnost může i potvrdit, zároveň tou nejsprávnější.
InterContinental napoprvé
Absolvent základní školy to vzal rovnou od lesa a vybral si pro učňovská léta rovnou zařízení, které patřilo k československému vrcholu hotelových unikátů. Jenomže vstupenkou do jeho prostor bylo velmi náročné výběrové řízení, ve kterém kuchař-čekatel musel prokázat obšírné znalosti společensko-politické sféry a vědět kdo byl první kosmonaut, znát jméno generálního tajemníka Komunistické strany a další odbornosti, s kterými by neuvařil ani česnečku. Ale povedlo se!
Kuchyňské prostory InterContinentalu byly trochu odlišnějším zařízením než domácí kuchyně jeho babičky, ale i tento pocitový náraz neubral na kouzlu, které u Mirka mělo tak podmanivé moci, že si kuchařinu vybral za své nejenom povolání, ale i životní poslání.
Tři roky strávené v učebním oboru, který mu byl zálibou, neměly časovou délku činnosti prováděné z donucení. A tak vymezená doba pro kuchařskou výuku pro mladého kuchtíka uběhla rychleji než by se ohřála voda na kafe.
Chuť dobrého pokrmu se někdy prodlužuje chutným dezertem a obdobně si počínal kuchařský vyučenec ve svém studijním menu, kdy kulinářský obor posvětil maturitou v hotelové škole Společného stravování v Ondříčkově ulici na Žižkově.
Jestliže při učňovském přijímacím kuchařském pohovoru musel Mirek prokázat znalosti o socialistickém zřízení, tak tentýž systém musel i obhajovat v případě napadení nepřítelem, k čemuž bylo nezbytné absolvování dvouroční prezentační vojenské služby. Litoměřická kasárna byla místem určení pro vykonávání čestné vlastenecké povinnosti, kde vojín Kubec svůj kuchařský rondon převlékl nejen za zelené sukno, ale i za tmavý oblek v němž vykonával službu v roli číšníka v důstojnické oficíně. K milované vařečce se číšnický voják ale přece jen dostal, když v samém závěru vojny v prostoru šumavských hvozdů při příležitostí výjezdních manévrů mu bylo dopřáno cti připravovat jídlo v polní kuchyni se samopalem na zádech.
InterContinental napodruhé
Když už to měl vojín Kubec „za pár“, a jak je patrné z vojenské hodnosti, měl za sebou kariéru jako hrom, kdy nula, v podobě hodnostních peciček na výložkách, od nuly, ve smyslu poddůstojnické hodnosti vzešla, věděl s jistotou, že kroky jeho návratu budou směřovat opět tam, kde opustil civilní zaměstnání a strávil výuční léta. Hotel InterContinental, potažmo jeho restaurace Zlatá Praha, byl nejenom ubytovacím a gastronomickým vrcholem své doby a přesto, že se nacházel v porostu socialistického stromoví, přece jen svým zaměřením a vlastním působením si kolem sebe vytvářel mýtinu evropského prostoru. Zahraniční klientela směrovala jeho ráz do podoby hotelu evropského střihu, a to nejenom exteriérem či interiérem, ale i nabízenými pokrmy.
To byla jedna stránka věci, která vojenského vysloužilce přitahovala zpět. Ale byl zde ještě jeden aspekt, který by mohl vypadat jakoby v kontrastu s evropskou linií hotelu, ale bylo to především potvrzení jeho exkluzivity. Tou bylo též dílčí zaměření na českou kuchyni. A opět se Mirkovou kuchařskou duší prolínalo kouzlo babiččiných pokrmů z nichž vystupovala vůně její tolik charakteristické domácí kuchyně. Česká kuchyně a pětihvězdičková exkluzivita nebyla v tomto případě vůči sobě v kontrastu. Pouze se oděla do modernějšího hávu a stala se žádaným pokrmem mnohých hostů.
Její charakteristická chuť byla zachována díky tradičním českým surovinám, které ve čtyřech menších porcích na jednom talíři vytvářely osobitou kombinaci chutí různorodých jídel sestávajících z kachny, králíka, zvěřiny, kousku vepřového masa s klasickou českou knedlíkovou přílohou, včetně zelí. Pivo dozajista není třeba zmiňovat, neboť tato kombinace dotvářející chuť k sobě nezbytně patří jako závěrečný dvojakord k symfonické hudební básni Vltava od Bedřicha Smetany. Avšak klasický a proslulý český mok je též vhodné nahradit kvalitním moravským vínem, kdy se poezie pokrmu transponuje do poloh rozlehlých malebných vinic v moravských svazích, kterými jako příjemný vánek ve slunečním svitu zní perlivý zvuk cimbálové muziky.
Česká kuchyně zaujímala ve významové hodnotě kuchaře Kubece velmi významnou roli. Jednak jí byl de facto „odkojen“, z části i vyučen, a byl i zároveň jejím příznivcem a propagátorem, když se jeho kulinářský vývoj posunul do oblasti, kdy mohl určovat z pozice šéfkuchaře složení jídelního lístku.
Vandrující kuchař aneb – „ach to mládí“ -
I sebechutnější pokrm se jednou přejí, pokud nejsou dodržována určitá kompenzační pravidla. V případě Mirka Kubece to byl onen kouzelný věk „moudra“. Mít na životním tachometru natočeny dvěapůl desítky roků, tak to už bývá z pohledu nositele roztomilých „půlabrahovin“ důvod šířit moudro a psát memoáry. Nominační pozice vedoucího směny takový úsudek o sobě jen umocňovala. A tak mladý rebel vyměnil pětihvězdičkové hotelové zařízení na pobřeží majestátné Vltavy v hlavním městě nedaleko památného Karlova mostu za restauraci v socialistickém řetězci Jednota ve vinárně na Dobříši v blízkosti toku říčky Kocáby.
Jednalo se o kariérní postup vskutku netradiční, pokud jej budeme měřit zvykovými hodnotami! Ale pozor! Způsob tehdejšího vaření podléhal státním oborovým normám. Rebelující kuchař se v novém prostředí tomuto předpisovému klišé postavil tím způsobem, že negoval dosavadní zaběhnuté ustálenosti a začal vařit podle svého! Na svou dobu značná troufalost mající ovšem odraz v inovaci přípravy pokrmů, jež v tomto průlomu do zaběhnutého systému stereotypu otevírala cestu k přínosu kulinářské fantazie, technologickému a chuťovému obohacení přípravy pokrmů. Výsledkem byla tzv. po střechu natřískaná hospoda.
Co postrádala Jednota na honosnosti, mohla nabídnout z druhé strany progresivnímu kuchaři na hodnotách spojených s všeobecnou organizací kuchyně jako byl nákup, hospodaření, skladový systém, ekonomická rozvaha a další náležitosti, které kuchař vykonával sám.
Tohle vývojové intermezzo bylo pro Miroslava Kubece nesmírně důležitým obdobím, kdy si nejenom ověřil způsob vedení kuchyně, ale taktéž i mohl nahlédnout do vlastního rezervoáru tvůrčích vlastností.
Dva roky byly dobou, kdy se kalila ocel nejenom kuchařského umu, ale i organizačních poznatků mladého kuchaře, když vtom zaklepala na dveře jeho nitra silná touha emoce návratu. Byl to profesní stesk po nadstandardní kuchyňské výbavě, netradičních surovinách, prostředí ve kterém byl položen základní kámen jeho kuchařského růstu.
Inu, v moderním hotelu strávené roky v rozpuku mládí omotaly kuchařského mladíka poutem jehož délka umožňovala velký dosah vzdálení se, které ho ale jemným tahem stále přitahovalo nazpátky. Tentokrát však takovou silou, jíž nebylo možné odolat.
Pražský Palace Hotel dospěl v té době do závěrečného stádia rekonstrukce a hledal kuchaře. To bylo v době, kdy běh času vepsal do svých záznamů rok 1989 a v pražských parcích začal rozkvétat šeřík.
Historický stisk ruky
K nástupu zbývaly ještě čtyři měsíce, které kuchařský vandrovní hodlal využít k odborné stáži v hotelu Forum (dnešní Corinthia), kde rozsáhlému kuchyňskému aparátu velel jistý pan Dubovský, který mladého stážistu osobně přijímal. Setkání obou mužů vévodil stisk ruky, a z dnešního pohledu řekněme, že se jednalo o historické střetnutí dvou osob, které byly předurčeny k tomu aby stanuly na kuchařském Olympu české gastronomie. Staršího muže, šéfkuchaře hotelu Fórum tato pocta čekala již v blízké době, a jak by mohlo jeho samotného napadnout, že s tímto příchozím z dobříšské hospody si bude tisknout ruku ještě nesčetněkrát při vzájemné spolupráci, ale že právě on je tím zatím neznámým kralevicem, s kterým si stiskne ruku jako s posledním člověkem ve funkci prezidenta kuchařského a cukrářského cechu budoucí České republiky, ve chvíli kdy právě jemu bude předávat nástupnické žezlo v nejvyšší kuchařské funkci.
- Ó osude, jak klikaté jsou cesty po nichž kráčí lidská budoucnost!-
Tohle setkání je tedy krátké a zvony pražských kostelů podají ještě nesčíslněkrát svědectví o nezadržitelném chodu času, než si oba dva muži opět podají pravice v historické chvíli prezidentské abdikace a inaugurace a předají si poselství minula a budoucna
Palace Hotel
Československý vlak vjížděl do konečné stanice své čtyřicetileté socialistické trasy. Malíř podzim již bral do ruky paletu barev aby pozměnil zeleň listoví a podle legendy v podzemí ukryté šiky blanických rytířů začaly protahovat ztuhlé údy, aby věrny své historické povinnosti přispěly své zemi na pomoc, až jí bude nejhůře.
Právě v této době nastupuje Miroslav Kubec v pozici vedoucího směny s kumulovanou funkcí zástupce šéfkuchaře do Palace Hotelu a v únoru následujícího roku je jmenován šéfem výroby.
Významná pozice a ostrohled v budoucno jeho ředitele, umožnilo panu výrobnímu poznat kuchařskou tvorbu a provoz mnohých hotelů ve všech německy mluvících zemích Evropy.
Veletržní kuchyně ho zavádí i do Belgie , kde je mu umožněno sekundovat osobnímu kuchaři belgického krále.
Byl to pozoruhodný příběh v němž amorův šíp proklál naráz srdce královského kuchaře a jedné české dámy a ti dva k sobě zahořeli horoucí láskou, která vygradovala do manželského svazku. Brusel od Prahy nebyl úplně nejblíže, ale ne zas tak daleko, aby paní kuchařová nenavštěvovala průběžně své rodiče v rodné Praze.
Při náhodné návštěvě Palace Hotelu jí vkusné prostředí a dobrá strava inspirovala k myšlence uspořádání v tomto hotelu dny belgické kuchyně.
Realizace nápadu měla rychlý spád a královský kuchař předváděl v Praze speciality jakými byly gratinovaná belgická čekanka s vařenou šunkou, flámský hovězí guláš nebo králík na tmavém pivu. Předváděcí akce měla příjemné a užitečné vyústění spočívající v pozvání kuchaře Miroslava do vlastní restaurace kuchařského pobočníka jeho Excelence v Bruselu.
Jedenapůl měsíční pobyt v restauraci královského kuchaře pana Guy Vandere Perrea nejenom že rozšířil Kubecův kuchařský potenciál, ale dospěl do specifického vztahu k přípravě rybích pokrmů. Nikdy předtím se českému kuchaři neotevřel prostor rybí tématiky v takovém rozsahu jako v přítomnosti tvůrce královských pokrmů. Restaurace byla vyhlášená jehněčími kýtami, pečením celých kachen, zvěřiny i v pečení domácího pečiva. Přestože lahodné a exkluzivní speciality byly vítaným rozšířením kuchařského repertoáru výrobního šéfa pražského hotelu, přesto on sám jako za poznatkovou trofej považuje ryby, jejichž způsob zpracování a přípravy klade na nejvyšší příčku získaných hodnot.
Do této výsadní pozice poznatků přispěla zřejmě i nákupní poezie čerstvých ryb typická pro přímořské státy a nám suchozemcům odepřena s výjimkou Vánoc. Ale možná že i zde se Miroslavovi opět vynořil obraz babiččina kouzla, které je trvale zaneseno v jeho mysli ve spojitosti s nesplnitelnou představou života vepsané do literárního útvaru nazývající se pohádka. A v pohádkách, jak známo se ryby nezřídka vyskytují.
InterContinental napotřetí
Nic nemívá svoji neměnnou platnost, ani pobyt v hotelu, který mistru kuchaři tolik umožnil. Chod času vepsal do kolonky své chronologie letopočet 1993 a na dveře komnaty kuchařské duše páně Kubece zaklepala vzpomínka. Opětovně držel v představách minulého času učňovskou vařečku, slyšel v kotlích bublání vařených jídel, cítil vůni jím prvních uvařených pokrmů.
Šíp vzpomínek letěl proti směru času a zapíchnul se do terče událostí od kterých ho dělilo již drahných osmnáct roků. Byla to téměř polovina jeho života. Byl to v mysli vrácený čas do doby kdy jako mladý chlapec, jehož profesní ambice tak výrazně poznamenala jídla jeho milované babičky, následně vkročil, z jeho tehdejšího pohledu, do prostorového chrámoví hotelu InterContinental.
V době kdy Česká republika sčítala své první dny, se nalézal nejmodernější hotel té doby ve stádiu dokončovací fáze své renovace. Volba budoucího šéfkuchaře padla na Miroslava Kubece. Jednalo se o nabídku, která se neodmítá. Podnětem k návratu nebyla pouhá vzpomínková emoce, která ho přiměla k úvaze o návratu. Tím rozhodujícím prvkem byla především pragmatická úvaha o daném stavu věci vyplývající z reality. Nabídka zavdala podnět k porovnání v němž nové působiště skýtalo 364 pokojů o jejichž uživatele se staralo 70 kuchařů zhotovujících pokrmy tenkrát pro restaurace Zlatá Praha, Snack bar, Primátor, noční klub, vinárnu, + bankety. Byla to kapacita rovnající se trojnásobku v předchozím zaměstnání. Takové kvantum lidu odstravovaných v banketových prostorách se rovnalo unikátu.
Miroslav Kubec v sobě cítil velikost tvůrčího prostoru, jehož dosavadní nevyplněnost v něm způsobovala záporový efekt nedomykavosti tvůrčí chlopně. A nabídka možnosti uplatnění v takovém rozsahu se mu stávala léčivým pramenem tohoto neduhu.
InterContinental neskýtal svému šéfkuchaři jenom velkoprostorové kapacity jejichž požadavky musel zacelovat svým profesním umem. Byly zde i hodnotové protislužby v podobě zahraničních poznatků, výuce anglického jazyka, a zároveň i jejich zpětná aplikace v chodu hotelové velkokuchyně.
Krátce po nástupu do hotelu dochází u šéfkuchaře i ke vstupu do Asociace kuchařů a cukrářů ČR.
Kubecova dřívější pozice šéfa výroby v Palace Hotelu měla jednu chybičku, kterou byl nedostatek zkušeností pro funkci tohoto druhu. Nezřídka při jeho dotazech následovalo výmluvné krčení ramen dotázaných, kteří vykonávali obdobný post s mnohem delší působností než tehdejší začátečník. Již tenkrát si dal Miroslav sobě slib, že se nehodlá takovým stát. Dle jeho přístupu k žadatelům o nápomocnou radu lze říci, že svému závazku dostál.
Která schopnost šéfkuchaře je důležitější? Dobrý kuchař či dobrý manažer?
Vstup do AKC ČR byl logickým tahem na gastronomické šachovnici, neboť tato organizace se blížila k zenitu své působnosti a zejména její pražský středový prostor dění měl silný efekt působnosti na kulinářský vývoj v celém Česku. Být kuchařem předního pražského hotelu znamenalo nejenom umět, ale i hodně vědět. A takové „kitchen know how“, bylo účelným, ale i úderným artiklem na odborném trhu, či na schůzích AKC, kde znalosti vypovídaly nejenom o profesní hloubce Kubecova umu, ale i o dalších přednostech, kterou je manažerská vize, v níž je nutno nejenom zvládat standardní potřeby řemesla, ale umět i překonávat jejich hranici. V roce 2000 se pan Kubec stává předsedou pražské a Středočeské pobočky AKC ČR.
Pokud by se provedla analýza profesní dráhy budoucího prezidenta AKC ČR, troufám si tvrdit, že právě v tomto období se nacházely jeho figury vývoje v pozice optimálního strategického postavení, z něhož se odvíjel spád dalších dějů jehož vysílané signály se dostávaly i k přijímači naladěného na stejnou frekvenci. Výsledkem této komunikace byla nabídka od prezidenta Dubovského na kapitánský post vznikajícího juniorského kuchařského týmu, který se pod Kubecovým vedením zúčastnil tří kuchařských olympiád s celkovým ziskem 6 stříbrných a jedné bronzové medaile v celkových umístění přibližně v půli soutěžního pole. Do výčtu úspěchů patří i 2. místo z mistrovství světa v Lucemburku.
Práce v soutěžním týmu je odlišná od každodenní činnosti v zaměstnání. Způsob práce kuchařů a cukrářů získává na soutěžních prknech odlišnou dimenzi, čímž dosavadní poznatky o dotyčném mohou nabýt rozdílné platnosti. Velice náročnou prací kapitána je sladit individuální projevy tvorby do potřeb celku, což je do značné míry spojeno s vhodností výběru soutěžních typů.
Původní představa práce s juniorským týmem spočívala v autoritativní roli kapitána, kolem jehož námětové myšlenky se bude pnout práce mládežníků jako výhonky vinné révy kolem vodícího drátu. Tento způsob však považoval Mirek Kubec za přežité dogma. Byl si velice dobře vědom osobitého cítění a smýšlení mladé generace a snažil se zachovat jejich vjem mládí, který se tak velmi rád odpoutává od zažitých tradic a rád staví nové mosty k cíli svých představ. V každém případě je to originální tématický potenciál, který v soutěžní tvorbě může být výrazným přínosem v oblasti kreativity a uměleckého výrazu. A proto když se elánu mládí a jeho neotřelosti pohledu povolí otěže rozletu, je pak ono schopno do úlu soutěžní tvorby přinést velice kvalitní snůšku. Mirek Kubec znal důležitou selskou moudrost, že mnohem lépe a s větším nadšením se pracuje na vlastním poli jak na panském.
Tohle všechno kapitán juniorů znal ze své praxe, koneckonců, nebylo to v jeho případě ještě tak dávno, co vypověděl smlouvu svému rebelskému způsobu života a tak v pozici kapitána mohl týmu předat mnoho osobních poznatků, které nebývají psány v naučné gastronomické či pedagogické literatuře. A práce s mladými, když se daří, bývá vydatnou regenerační duševní masáží, která je účinnou brzdou zpomalující nekompromisní běh života.
Být šéfkuchařem bývá náročnou profesní záležitostí, jejíž nároky se stupňují s velikostí a významem kuchyně a restaurace. V případě pana Kubece je to souběh cest poznatků a neustálého hledání v cukrařině, pekařině, studené kuchyni, v oblasti teplého masa, v řízení lidí, aranžování bufetových stolů, ve flexibilitě v trendech a zákaznických požadavcích, či ve schopnosti ovlivnit způsob myšlení personálu tak, aby si byl vědom, že výsledek inovační myšlenky jednotlivce je záležitostí následné kolektivní spolupráce celku, která je vizitkou jak zařízení ve kterém je jim umožněno pracovat, tak i jich samých.
V pozici šéfkuchaře se nikdy nesmí ustrnout na dosaženém, neboť ve světě velké gastronomie nebývá mnohdy včerejší minulost poplatná zítřejší budoucnosti. Práce v restauračním zařízení má jednoho velkého a nekompromisního a náročného arbitra, kterým je host. Proto je v zájmu a v povinnosti veškerého personálu aby ve vlastním pudu sebezáchovy připravil tak velkému pánovi ty nejlepší podmínky, aby měl důvod se vracet zpět.
Současný ředitel InterContinentalu dříve působil v asijských oblastech a tak též vyslal svého šéfkuchaře za poznatky do těchto zeměpisných dálav za účelem sledování vývoje a nových trendů, neboť lze reálně předpokládat, že země Dálného východu se budou chtít etablovat na českém trhu a je potřeba znát způsob jejich vaření i prezentaci jídel, protože dle slov samotného pana Kubece ta gastronomie, která se vaří v těch nejlepších „barácích“ v Praze, je v porovnání s vyspělou asijskou špičkou, teprve na začátku.
Pohled za oponu
V roce 1993 vstupuje Miroslav Kubec do manželského svazku. Dodejme, že v jeho životě již podruhé. Za manželku pojímá paní Kláru a v tomto svazku se narodí syn Michal, čímž se tak stává otcem dvou synů, kdy prvorozený David pochází z prvního manželství.
V roce 2000 nastupuje šéfkuchař InterContinentalu na Vysokou školu hotelnictví, lázeňství a cestovního ruchu, kde zatím dospěl do bakalářského stádia. Ve čtyřicítce sice chlap vstupuje do počátku období, které zhruba po dobu jednoho desetiletí patří k tvůrčím vrcholům jeho života. Ale začít opět studovat je již trochu o něčem jiném. Automatičnost paměti je přece jen posunuta do pozadí a je třeba hledat způsoby jak tuto výsadu mládí dohnat jiným způsobem. Navíc čas 24 hodin není ve vytížené funkci použitelný v takovém rozsahu jako u mladého člověka při denním studiu. Je proto nutné hledat nový způsob učení odpovídající věku a daným podmínkám.
Že to, co takzvaně odnesl čas, je potřeba vynahrazovat zvýšenou dávkou vůle, není určitě zapotřebí zdůrazňovat.
Mirek Kubec není typem světoběžníka, který by se musel nechat omývat všemi světovými oceány, či kochat se pohledy na vrcholy všech horských osmitisícovek. Ostatně k tomu nemá ani čas, neboť jeho zaměstnání je současně i jeho koníčkem, kterému podřizuje prakticky vše. Literaturu čte z většiny s gastronomickým zaměřením, cestování je podřízeno tématickému záměru, návštěvy restauračních zařízení využívá ke kontrole konkurence. Pokud se někdy v jeho nabitém pracovním programu najde časová skulinka, věnuje ji své rodině, neboť ta je pro něho tím přístavem klidu v rozbouřeném moři všech těch tajfunů a cyklonů, které přináší okluzní fronta šéfkuchařských povětrnostních podmínek.
Výstup na Mount Everest nebo na petřínskou rozhlednu?
V polovině března roku 2005 se konala pravidelná valná hromada AKC ČR, jíž předcházelo významné prohlášení jejího prezidenta Juliuse Dubovského o abdikaci na prezidentský post. To tedy znamenalo, že setkání členů asociace bude zároveň volebním shromážděním, které rozhodne o nové hlavě největší gastronomické organizace v Česku. Není žádným tajemstvím, že kuloární šumy jméno Kubec skloňovaly nejčastěji. Přesto ale bylo pro potenciálního favorita nezbytně nutné získat vysoký počet voličských hlasů a být zvolen novým předsednictvem.
Výsledek hlasování členů valné hromady rozhodl o tom, že pan Miroslav Kubec obdržel nejvyšší počet voličských hlasů a následně byl jednomyslným rozhodnutím předsednictva z jeho středu zvolen za prezidenta Asociace kuchařů a cukrářů České republiky.
Zde by bylo možné hovořit o finálním milníku dosažených kulinářských hodnot prezidenta Miroslava Kubece, nebo za použití étosu přirovnat jeho volbu k výstupu na kuchařský Mount Everest.
Já osobně si ale dovolím jeho několik dní trvající prezidentskou pozici přirovnat pouze k výšině petřínské rozhledny. Mám tím na mysli poměr současnosti a perspektivy do které bude nový prezident určitě mířit. K takovéto úvaze mě opravňuje vědomost o tvůrčím potenciálu, který je v nově zvoleném prezidentovi ukryt. Zkusme analyzovat jeho vývoj od samého počátku vstupu na kuchařská pódia až po dnešek. Zakomponujme do úvahy jeho optimální věk, filosofii kterou dokázal prosadit i někdy proti proudu zažité konvence, zahraniční gastronomické poznatky, účelovost v jeho jednání, snahu na sobě pracovat a připočtěme blahodárný vliv dlouhodobé práce s mládeží dávající člověku transfuzi elánu a zároveň nedovolující ustrnout ve vývoji a dávající křídla k letu do dálav ležících prozatím v oblastech snů.
Tím bychom se měli dostat k výsledku, že i tato nejvyšší česká gastrofunkce prezidenta AKC ČR je v jeho kuchařsko-manažérské vizi pouze pozicí rovnající se výši petřínské rozhledny, protože pan Miroslav Kubec bude určitě mířit ve výstupu české gastronomie k vyšším nadmořským kótám.
