Ježíšův věrozvěst

V době kdy Ježíš na kříži spočinul
s ním i lotři dva, vedle něj pykali,
jednomu z nich syn Boží pokynul,
by oni spolu po smrti, v Nebe se vydali.

Když duch tělo smrtelné navždy už opustil,
a spěl v pohybu až v nebeskou výš,
tak ještě jedenkrát Krist muže oslovil:
„Nyní teď mimo svět, tajemství zvíš.“

„To nemůže nikdy ten, kdo v světě žije,
viděti skrze zrak, ba ani chápati,
až když žití zvon naposled bije,
a jeho duch až počne v Nebesa stoupati.“

I stalo se, jak pravil tak Boží syn,
- v chrám Nebes vznes se i hříchu duch -
by v Božím nadhledu zproštěn byl hříchů vin,
- kdys v světě zkaženém, dýchá teď Nebes vzduch -.

A opět se setkali dva muži ze kříže,
nyní již zbaveni smrtelných bolů ran,
a  vjemů minulých z pozemské potíže,
jíž na kříži vnímali v bolesti ostří hran.

Prost viny muž, který dřív v hříchu žil,
v Nebes prostředí, v Kristův zrak hledí,
jenž v chvíli poslední, na kříži své viny vědom byl,
jehož smysly, světa tajemství právě teď zvědí.

„Tak pravdou přeci jen, nyní tak ono jest,
jež obsažná Ježíši, v tvých slovech byla,
nejen slib, nýbrž však Boha zvěst,
přes kříž ve skutek, se nyní změnila.“

Poklekl hříchu muž, nyní již prost viny,
obličej hovořil výrazem proměny,
života svého zhodnotil dějiny,
a z činů nekalých odzněly ozvěny.

„Pověz mi Ježíši, Boží ty synu,
jak mohl tys, z nevděku lidského
povznést se svým citem nad jeho vinu
a křížem vykoupit lidu tak hříšného?“

Pohledem pevným  upřel Ježíš zrak,
- v němž hříšník kdys – rozpoznal vyzvání:
„ Víš muži, mezi lidmi je to tak,“
a těmi slovy počal Pán, pravdy děj poznání.

„Člověk je mysli té, že je tu pro sebe,
by žil a v své radosti prožil den,
leč opomněl, že nad ním ještě je Nebe,
a že jeho život, v přeludu jen je pouhý sen.“

„Však není v člověku,  - tohoto světa střed –
jen jeho je součástí v okraji vzdáleném,
a v zraku člověka zastřen mu bývá hled,
a svět jím vnímán, je v náhledu zmámeném.“

„Zmámen v tom, že rozumem předčí snad zvíře,
leč v tom jeho první a poslední přednost je,
a dál naprostá většina v prosté své víře
mysl svou noří do černé závěje.“

„Člověk tak člověka, vnímá jen z odstupu,
nechce znát bolesti a tíži bližního,
potíže kupí v předlouhém zástupu
a krom sebe, znát nechce nic jiného.“

„Lidé jen prachem jsou a v ten se též promění,
- leč  v drahokam mnozí se pasují, -
však soud poslední názor jim pozmění
všem těm, kteří teď v omylu hodují.“

Člověk člověku mnohdy rád činívá
co nechce, by mu činili ostatní,
tím v truhlu svých počinů přispívá
a tuto pravdu málokdo z lidí ví.

„Nezná tak člověk žití své podstaty,
nechce znát, že něco je nahoře,
mravnost, čest a též ctnost mu byly odňaty,
nedošel na to, že nutno žít v pokoře.“

„Neboť pokud on na pohled něco zná,
nezná to pouze jen o svojí vůli,
neví, že od Boha tuto schopnost má,
jež darem svěřeným byla mu shůry.“

„A když on marnivým v tom daru stane se,
pak pozbude štěstěny dřív boží přízně,
pak pod ním větev schopností ohne se
a duše odejde do pekel tísně.“

Naslouchá slovům muž, jenž v kříži s Kristem byl,
který v rozluce s životem uznal své chyby,
jemuž se nyní osud v přízni přiklonil
a před Kristem velký slib slíbí.

Přeje vrátit se zpět dolů na zemi
a být apoštol božího poslání
a pozvedat padlé  z hlubin přízemí
a pravit jim o víře vyznání.

By ti, co nevědí, v slepotě prohlédli,
a v řádu života po cestě kráčeli,
aby  zrak pokleslý v Nebesa pozvedli
a v řece čestnosti své smysly smáčeli.

A tak od těch dob chodí zde onen muž,
který zaujme postojem nadhledu,
ten, který dar dobra dá, kde jiný vbodne nůž,
a ostatní převýší v přímosti pohledu.

Je zde ten, jenž náš vzor, možná i ideál,
je to on, před nímž my smekáme,
ten, kdo našich představ bývá král,
- neb toužíme po tom, co sami nemáme -.

Však nebyl by zde onen věrozvěst,
kdyby nebyl vůli v chvíli smrti prokázal,
který přibit na kříži prozřel v čest,
a jehož v odměnu Ježíš za druha v Nebe vzal.