Reklama

GASTROHRADEC - 3. místa / - 4

22.04.2008 | Autor: Jiří Řezáč z Větrníku | Formát pro tisk | Zaslat mailem | Do oblíbených

Monika Burdová – lyrická svita labutího půvabu

Známe ji tuším dobré tři roky. Není možné si ji nevšimnout, protože její vizáž je zářícím světlem, které proráží i silnou mlžnou clonu vytvářenou shlukem davu. Pokaždé v závěru hradecké soutěže se v Malém sále vytvoří dekorační konstrukce na níž se umisťují trofeje pro úspěšné účastníky gastronomické soutěže. A v tom přijde ona, vlastně nikoli přijde, ona plynule vpluje do místnosti s grázií pohybu, jíž jsou obdařeny černošské domorodé ženy nosící na hlavách džbán vody.
Způsob jejího odění je přesně zvolen podle návodu chytré horákyně, ani oblečená – ani nahá. Důvod záměru ženské působnosti je nasnadě. Ostatně bylo by ono neodpustitelným hříchem činit jinak, když naše přítomnost je v prostoru tvorby krásna a půvabu, a tak proč by tento šarm zasazen do rámu elegance večera neměl rozjasnit přítmí rozlehlého sálu?
Není žádným tajemstvím, že zraky většiny přítomných – a to bez rozdílu pohlaví - zamíří do prostoru její přítomnosti, který se prostřednictvím této mladé ženy v tu chvíli stává středobodem slavnostního večera. Její souměrně vytvarované paže uchopí pohárové trofeje a řadí je podle významu hodnocení. Ale publikum účel konání příliš nevnímá, důležitější je totiž jakým způsobem tak mladá žena činí.
Hudební skladatel v pohledu na ladné vlnění pohybujících se paží této lidské labutě, by se stal jistotně inspirován ke zkomponování ódy na půvab projevu elegance ženy a malíř by v pohnutí citu ztvárnil obraz v němž by Leonardova Heda s labutí byla pouhou stařenou sypající na dvorku zrní domácímu kuru.
Mladá dáma, jejíž samotným Bohem daná vypracovanost jednotlivých detailů její postavy ji činí v dalším součtu ženských předností souměřitelnou se svůdným půvabem samotné Afrodité, při svém konání nikdy nepozvedne zrak do prostoru hlediště. Netřeba jí takového úkonu, protože svým ženským nitrem zřetelně vnímá a prostřednictvím mysli dobře ví, že zrak přítomných je upřen téměř výhradně na ni.
Šťastná to žena, obdařena boží přízní, jehož dar ji učinil půvabným démantem v kamenitém srázu ženských tužeb snahy upoutání pozornosti, jejíž přítomnost v hradeckém Aldisu je svázána s jeho výraznou minulostí.
Všichni známe její jméno, ale ji samotnou neznáme skoro vůbec. Poodhrňme tedy závoj tajemství její přítomnosti a přenesme se ze vzdálenosti hlediště k pódiu až do její bezprostřední blízkosti.
Slečna Monika Burdová je dcerou spoluzakladatele a vrcholového představitele největší české gastrosoutěže a zároveň předsedy východočeské pobočky AKC ČR pana Milana Burdy, jehož osud povolal loňského roku krátce před zahájením 12. ročníku GastroHradce za brány lidského života.
Milan Burda byl s východním prostorem naší republiky a to jak bývalé, tak i současné, bezprostředně spjat. Místo jeho zrodu je totiž na Východním Slovensku v Trebišově, odkud se v jeho čtyřech letech rodina přestěhovala do Ústí nad Labem. Ve městě nad řekou, jež jako jediná z českých a moravských řek nemá svůj název v podobě ženského rodu, nalezla matka pracovní umístění a posléze její syn Milan možnost vyučit se své zálibě v kuchařském oboru. Zájmový rozptyl Milana Burdy byl vícestranný a k zvládnutí na vlastní bedra si naložených životních zadání mu napomáhala vnitřní sebekázeň a pevná vůle mající v mimořádných okolnostech nároků schopnost přetvoření se až v příkrou sveřepost.
Nebylo pro něho tíhy úkolů, pod jejichž vahou by vyvěšoval bílou vlajku.
Záliba v kuchařském povolání jej posouvala po různých bodech republiky i zahraničí. Příchod do východočeského města architektonické rozmanitosti Hradce Králové byl ve znamení nástupu do hotelu Alexandria v šéfkuchařské pozici. Po změně politického režimu si pronajal závodní jídelnu ve firmě Fotochema, s jejím pozdějším odkupem. Posléze jej podnikatelské podmínky přemístily do firmy Kiris a opět do kuchyňského prostředí. Podnikatelská doba bývala nezřídka od 4. hodiny ranní do pozdních 17. hodin, aby byly pokryty veškeré požadavky spojené se stravovacím zařízením. A jak příslušelo cílevědomé letoře pana Burdy, nezůstalo pouze u tohoto vytížení, ke kterému přišlo navíc založení gastronomické soutěže, která se velmi rychlým tempem vypracovala na špici velikosti a významu českých gastrosoutěžních scén.
Kromě toho nám Monika odhaluje další odvrácenou stranu způsobu života jejího otce, který vlastnil po dobu 23 roků taneční školu. Takže až v době nepřítomnosti tohoto velikána hradecké soutěže se nám poodkrývá zákulisí jeho nevšedních aktivit, kdy se prezentoval nejenom jako mistr kuchyně, ale i jako mistr tanečního umění. K projevu tohoto druhu kumštu vedl pan Burda i obě své děti, které spolu vytvářely taneční pár po dobu 12 roků.
Osudový tah života prostřednictvím nemoci přerušil pouto pana Picky s jeho gastronomickou zálibou, která mu byla po dlouhé roky profesí, stejně jako i kulinářská soutěž GastroHradec.
Pro Moničinu matku, byla ztráta milovaného a životního partnera těžkou ranou. Nejinak i pro její děti. Avšak ty přece jen dokázaly v nastalé situaci lépe zmobilizovat síly, které jsou v tomto věku násobeny elánem mládí a vidinou velké trasy životního děje před sebou. Pro doplnění, Moničiným sourozencem je bratr Milan, který se narodil ve stejný den a hodinu jako jeho sestra, kdy tak oba sourozenci jsou vůči sobě blíženci. Mnohé z toho co pan Burda po sobě zanechal, převzali v plném rozsahu jeho potomci. Milan se však nachází na studiích v Olomouci a tak část jeho břímě přešlo na Moniku, která však vybavena otcovou genetikou se dokázala v nově nastalé situaci adaptovat a s jeho příslovečnou urputností spolu s matkou dál táhnou rozjetou káru tohoto způsobu druhu života a podnikání. V praxi to pro ni znamená každodenní výkon pracovních povinností v rodinné firmě s výkonem závodní kuchyně a rozvozem pokrmů do středních vzdáleností, a s přídavkem každodenní studijní zátěže.
Monika Burdová již dosáhla bakaláře finančního managementu na univerzitě v Hradci Králové a v současné době dokončuje obor informačního managementu.
V souvislosti s Monikou Burdovou byl použit labutí příměr. Možná byste netušili jak blízko toto přirovnání koresponduje s charakteristickým smyslem labutí pro jejich proslulý partnerský vztah. Monika totiž udržuje známost se svým přítelem již od 8. třídy základní školy po dobu 11 let!
Ale to není ještě zdaleka vyčerpávající činnost mladé dámy, která jak sama o sobě říká, musí být plně vytížená, aby se ocitla v rovnovážném stavu.
Do melounů a žen se nevidí, praví přísloví. Přenesme se zpět do sálu hradeckého Aldisu a promítněme si lyrický obraz půvabné dívky kladoucí s okázalou ženskou elegancí poháry ocenění na plochu stolu.
Námět představy je srovnatelný s čarem půvabu prstokladu ženských rukou rozeznívajících struny harfy v lyrické melodii lásky.
A teď se pokuste přenést do prostoru uzavřené místnosti zarputilých vyznavačů starého čínského bojového umění taidži, kteří s různou sečnou či bodnou zbraní za podpory koncentrované síly ducha se vrhají do soubojů se svým protivníkem.
Dosadit fiktivně za hudební strunný nástroj slečnu Moniku, nebude pohledu naší představy nikoho z nás zřejmě činit potíže. Dosadit tutéž dívku do tréninkového prostředí čínského taidži, již bude úkolem představ mnohých značně obtížné. A přece je tomu tak. Moničinou oblíbenou zbraní je meč a vějíř, ke kterým v současti přidává i hůl. Ó ty světe netušených kontrastů!
Uvedené se zdá být v příkrém rozporu. Ale! Velmi bedlivě jsem se zaposlouchával do mluvy Moničina barevného mezzosopránu. Je prosycen silou vášně a vnitřního temperamentu. Dívka na sebe prozrazuje možná i nechtěné, když říká: „Jsem–li v klidu, tak dlouho nevydržím, musím dělat víc aktivit najednou a to mne uklidňuje!“ Ano, Monika je ztělesněním rozmanitosti ženského nitra, které může být nebem i peklem. Může být přímořským azurem oblohy s možností proměny ve vroucí vulkán s erupcí žhavé lávy. Kamže až v té chvíli může mizet ladný pohyb labutího půvabu, jenž se v vzedmutí vášně vznese do neviditelných výšin aby po nabytí rovnováhy rozjitřenosti citů v třaskavých prostorech opět přistál na stříbrné hladině vodní plochy zasazené do uklidňující zeleně.
To vše je Monika, charakteristická představitelka širokého repertoáru výrazu ženských proměn, která nepotřebuje žádných legislativních emancipačních podpor, protože její ženství ve spojitosti s její vnitřní, na první pohled neviditelnou silou, je její nesmírně výkonnou zbraní a předností současně. A je k veliké cti této mladé pozoruhodné dámy, že své usilí propojené s genetickou výbavou a tvůrčím projevem svého otce, hodlá na jeho počest plnou silou svého dílu vkládat do úspěšného budoucna naší nejvýznamnější kulinářské soutěže GastroHradec.