fiogf49gjkf0d
Cukrářské umění a veletržní krize jsou dvě položky, které mohou mít vzájemnou působnost. Obdrželi jsme od vás několik dotazů, proč již nepřinášíme reportážní zpravodajství z největšího cukrářského veletrhu světa SIGEP v Rimini? Čtenáře neznalé věci proto seznámím s několika podrobnostmi, které s touto událostí souvisí. Ano, riminský Sigep je opravdu největší cukrářský veletrh na světě, který dokonce rozšířil svou působnost i do Brazílie a koná se každý rok vždy v měsící lednu.
Začnu od počátku. V Rimini jsem byl celkem devětkrát, a poprvé má cesta do mekkky cukrářské veletržní přehlídky směřovala s tehdejším Společenstvem cukrářů České republiky. Bylo to v době, kdy jsem ještě vydával tištěný časopis Český cukrář. Prvá cesta se uskutečnila v režii společenstva autobusem, ale měla jeden reportážní handicap, že byla časově omezená, kdy mně tak unikly některé zajímavosti v podobě jednodenních cukrářských námětů, seminářů a soutěží.
Proto došlo k rozhodnutí zúčastňovat se veletrhu samostatně se záměrem výběru termínu konkrétních akcí. Jednání s vedením Sigepu mělo vyústění v propagaci veletržní činnosti a napsání PR článků, obsahující rozsah sedmi dílů a prvé cesty se konaly autem, které z Brna do místa určení trvaly, podle situace, asi 12 hodin.
Jezdit v lednu přes půlku Evropy s přihlédnutím k tomu, že cesta vede přes alpské hřebeny a průsmyky, která svou délkou trasy a časem průjezdu je záležitostí sice obtížnou, nikoli neřešitelnou, ale mohoucí mít v případě sněhové kalamity následky časových skluzů.
Došlo proto z mé strany k návrhu, zda by Sigep akceptoval ( a tedy i financoval, cestu letecky).
Vedení s tímto požadavkem vyslovilo souhlas a vše mělo mnohem snazší spád. Odlet z Vídně, hodinka letu s přistáním v Bologni a následná přeprava speciálním vozidlem či autobusem do 100 km vzdáleného Rimini plus třídenní pobyt a dvě noci ve slušném hotelu, skýtalo dostatek prostoru pro nabytí potřebného materiálu reportážního záznamu.
Vedení, které samozřejmě mnou činnost kontrolovalo, vyslovovalo chválu (citace jejich slov) za odvedenou práci, vyzvedávalo rozsah a podrobnost komentáře, a o smlouvě na další rok nebylo žádných pochyb.
Vše by pravděpodobně trvalo do dneška. Ovšem kartami nečekaně zamíchala ekonomická krize, která zasáhla i Itálii a původní obraz veletrhu se začal prudce měnit.
Kdysi přebohatý doprovodný program se začal očividně měnit, aby následný rok nebyl žádný.
Na dotaz, cože se děje, bylo odpovědí, že se jedná o finanční skluz v návštěvnosti a proto na straně zatraktivnění veletržního programu se začalo šetřit. To jsem byl ještě přítomen. Při projednávání smlouvy na následný rok bylo vedením veletrhu oznámeno, že (opět cituji) moje práce je vysoce hodnocena, ale bohužel vzhledem k nastalé finanční skutečnosti došlo k rozhodnutí s Českou republikou, prozatím nenavazovat novou smlouvu o spolupráci a to z důvodu jejího přínosu pro finanční podporu veletrhu, kdy Česko má pouze 10 milionů obyvatel, který ve své průměru nezajišťuje přínos vzhledem k investicím do něho vložené. Veletrh proto pod vlivem finanční krize pozměňuje strategii své propagace, kterou mění ve směru asijského kontinentu.
No a tím pro mne vše skončilo. Finanční dopad pociťujeme všichni a nové strategii Sigepu rozumím a chápu ji. Z hlediska alespoň udržení dosavadního stavu či případného rozvoje to byl vynucený krok. Na Rimini a jeho skvělý veletrh tak z mého pohledu zbyla krásná vzpomínka, kterou jsme mohli v devíti vydáním přiblížit i našim čtenářům v obsáhlých reportážích o podobě největšího cukrářského veletrhu světa.
Tak co k tomu přátelé dlužno říci? Oko jihne, dech se tají nad tím, co vše je možné v cukrářském ztvárnění zpodobit. Marná sláva, monument pnoucí se do skvostné výšiny je při zdařilém provedení vzor příkladné elegance. Asi něco na způsob vznešené dámy, jejíž půvab se tyčí do výše nad 170 cm, a jež je přioděna ve skvostné slavnostní róbě. Ne nadarmo stavěli Babylóňané do výše svoji věž ve snaze se dotknout slávy nebe. To co přečnívá, bývá vždy ve středu zájmu a platívávalo to kdysi, platí dnes a platit bude i ve dnech pozdějších.
Vědomi si této podvědomé lidské uznalosti tohoto druhu hodnot, tvořili tak v tomto smyslu i italští pasticciéři. Tyto obrázky je možné si kliknutím zvětšit, ale i přes možnosti dnešní digitální techniky se nedosáhne takového vjemu, který se naskýtal těm, kteří měli možnost prostřednictvím vlastního zraku a bezprostředního vjemu vychutnat z plastického pohledu kouzlo profese sladkých půvabů.
Vedou se mnohé diskuze nad tím jak stanovit trendy cukrářských soutěží, do jaké výše by se měly pnout karamelové či čokoládové monumenty. Já osobně si myslím, že všechny tyto úvahy již dávno zhodnotil čas, který ve svém pravidelném chodu prověřil na stovkách soutěží trend, jenž je lidskému vnímání nejpřijatelnější. Tento trend neopomněli ani italští cukrářsští výtvarníci v domácím prostředí největší světové cukrářské výstavy. A vkus italského publika, jež má výtvarný kumšt zakódován ve svých genech, jejich počin kvitovalo s obdivem.
Uvedené obrázky jsou soutěžní prací italského cukrářského dorostu. Netřeba zřejmě dodávat, že
v zemi mající na mapě Evropy tvar boty není potřeba se o budoucnost tohoto uměleckého řemesla obávat. Vezmeme-li v potaz, že poměr žáků cukrářských škol a jejich uplatnění v praxi balancuje kolem 50 procent, je to výsledek za kterým notně zaostáváme. U nás tento poměr, alespoň podle průzkumu tohoto portálu je mezi 3-5 procenty! A to je více než na pováženou.
Ona již jen samotná skutečnost, že na SIGEPu bylo pod jednou střechou pořádáno 6 cukrářských soutěží je sama o sobě vypovídající. Na druhé straně je ovšem pravdou celkový pohled na italský způsob života mající proti našemu jistou bohémnost, odlišný způsob kulturní realizaci a zéjména velmi důležitý fakt, že Itálie v umělecké oblasi vždy hrála jedny z nejvyšších tónů v partituře evropského kulturního dění. A to se stalo již zažitou tradicí vázající se z generace na generaci, kdy se tak dostává k uplatnění rčení o zvyku a železné košili.
