Proměna člověka

Vánoční překrásný čase
kouzlo v nitru svém skrýváš,
přišel jsi mezi nás zase,
přes vločky sněhové krásně se díváš.

Zaplály svíčičky na stromku vánočním,
všichni jsou vzrušeni kouzelnou chvílí,
s pocitem překrásným nevšedním
k sobě jsou líbezní, milí.

Každý je spokojen Vánoce slaví,
přesto však dítě tu očima těká,
vzhlížejíc v obrázek nevšedně svatý,
jehož výjevu hrozně se leká.

Obrázek stálý je, vypadá neměně,
obličej dítěte zrakem výš míří,
tam do míst uprostřed na stěně,
kde boží syn spoután je v kříži.

Trnová koruna hlavu mu pokrývá,
hřeby skrz dlaně ve kříž jsou vraženy,
dítě údivem k obrazu nazírá,
Bůh kdesi v nebesích a Ježíš na zemi.

V zásluhu na kříž Ježíš je přibitý,
spasitel stal se všech lidí,
zrádný vděk, problém to letitý,
slzy, žal, zoufání - všichni to vidí.

Vnímá to človíček pohledem dětským,
v hlavince mladičké myšlenky plynou,
představen život je v rozměru světským,
zvažuje nad trestem a lidskou vinou.

Vidí tak Ježíška, zázračnou bytost,
neví, zda-li všechno jen zdá se,
dítěte zmocní se veliká lítost,
sepíná ručičky a Krista ptá se.

Pročpak jsi Ježíšku na kříži přibit,
jakýže čin měl jsi to spáchat,
kdože tě z čeho vlastně chtěl vinit,
chce se mě z toho, teďkon až plakat.

Zrak míří ke kříži, dívá se upřeně,
sahá si na oči, vůbec jim nevěří,
div totiž spatřuje na stěně,
pán hlavu pozvedl a z kříže hovoří:

"dobro-zlo, soupeřem vždycky jest,
jak Země dva póly mívá,
zrada, podlost, láska ba i čest,
tak už to v životě bývá.

Otec můj seslal mě mezi lid,
pravdu tak říci mu chtěl,
prodloužen jeho byl jsem vid,
poselství přinésti já lidem měl.

Učil jsem milovat a úctu míti,
kázal jsem, vykládal božího slova,
že člověk v pokoře musí žíti,
říkal jsem opět a zase znova.

Vodu jsem ve víno proměnil,
nemocným navrátil zdraví,
mrtvého v živého pozměnil,
jak boží vůle tak praví.

Tohle jsem člověku skrz Otce nabídnul,
leč v přání krásném byla tu potíž,
člověk nejenže lásku mou odmítnul,
nýbrž ve zlobě přibil mě na kříž".

Naslouchá dítě slovům Páně,
dobrotu v duši zasáhl šíp,
víra v krvavé tone mu ráně,
proč zemřels Ježíši, ty měl jsi žít.

Za velké ten malý, všechno chce odčinit,
drobounké prstíky k přísaze zvedá,
věří, že přec jednou dobrý bude lid,
avšak s odporem Krista se shledá.

Ne dítě, přísahu neberu, neděs se,
teď mluví čistota tvých dětských let,
až později dospělým staneš se,
jinou to písničku budeš mi pět.

Později opak tak bude se dít,
hřeb ostrý k tělu mě přiložíš,
uchopíš kladivo, jím počneš bít
a podlost člověka tímto tak doložíš.

Chvěje se tělíčko člověka malého,
chce mluvit v opaku Pánových slov,
ve smyslu úmyslu velkého,
však v mlhavých upadá mdlob.

Jeho vjem posléze opět vrací se,
vidí zas stromeček a kapra na stole,
v pokoji všecinko vesele baví se,
maminka budíc ho, promlouvá vesele.

Usnul jsi synáčku ve spánku na chvilku,
můj hodný, drahý jsi hošíček,
říci musím ti velikou novinku,
že dárečky právě teď, přinesl Ježíšek