fiogf49gjkf0d
Hans Geller má práci, o které se může mnohým jen snít. Je placen za to, že si pochutnává na švýcarské čokoládě. Agentura AP informuje, že jako koštér firmy Lindt & Spruengli se Geller už 40 let "živí" čokoládou - ochutnává tyčinky, kuličky, bonbóny a jiné laskominky, které sjíždí z výrobních pásů čokoládoven.
"Nemám pocit, že bych musel sníst všechnu čokoládu, kterou vidím," poplácává si hrdě placaté bříško, aby ukázal, že není žádný žrout - při vzpomínce na hebkou tmavou čokoládu se šálkem silné kávy nebo sklenicí brandy se ale labužnicky zasní.
Švýcaři údajně spořádají ročně se svými 11,9 kg na osobu
nejvíce čokolády na světě, za nimi následují Němci s 10,1 kg.
Američané se v konzumaci čokolády opožďují s 4,9 kg a Japonci uzavírají se svými 2,2 kg snědené čokolády za rok.
V minulém roce se ve Švýcarsku prodalo 142.000 tun
čokoládových pochoutek, z čehož 70.000 jde na export, převážně do Německa.
Podle Franze Schmida, ředitele společnosti Chocosuisse, která sdružuje švýcarské producenty čokolády, představuje takový Toblerone od Nestle "čokoládového reprezentanta Švýcarska po celém světě".
Historie slavného švýcarského kumštu začala v roce 1819, kdy Francois-Louis Cailler otevřel u Ženevského jezera první
mechanizovanou čokoládovnu. Tehdy byla ještě čokoláda křehká, hořká a s hrubým povrchem. Roku 1867 se výrobci podařilo namíchat do směsi mléko a na světě byla mléčná čokoláda.
Opravdový průlom přišel v roce 1879, kdy Rodolphe Lindt
přišel s nápadem, že by se do čokolády mohlo pro zjemnění její chuti přidávat kakaové máslo. Hmotu začal míchat na přístrojích ve tvaru lastur (conche), ve kterých se budoucí čokoláda po tři dny převaluje a obrací. Výsledkem je vynikající čokoláda, jež se rozplývá na jazyku.
Od Lindta koupil výnosný podnik v roce 1899 Rudolph
Spruengli. Od té doby čokoláda úspěšně svádí své milovníky po celém světě. Výrobci čokolád se vyrojili jako houby po dešti, ale Švýcarům se málokdo vyrovná.
Výrobní tajemství se úzkostlivě tají. Podle zákonů Švýcarska a EU je dovoleno do čokolády přidávat maximálně pět procent rostlinného tuku jako náhražku za dražší kakaové máslo. Švýcarští výrobci ale tuk zásadně nepoužívají. Podle pana Schmida je právě jejich nekompromisní postoj klíčem k úspěchu.
Nedávno čokoládovna otevřela své dveře novinářům. I zkušený "čokomil" bude uchvácen všudypřítomnou vůní čokolády a ohromujícím objemem výroby. Stroje polykají obrovská množství kakaa, cukru, mléka v prášku, kakaového másla a tajné směsi koření. Hmotu potom zjemňují, ochlazují, všemožně formují a případně napouštějí rozmanitými náplněmi.
Zaměstnanci mohou výrobky podle libosti ochutnávat, jen musí dodržovat hygienická pravidla. Je to s podivem, ale téměř nikdo není obézní.
Odborníci tvrdí, že kvalitní tmavá čokoláda by měla při
lámání lehce křupnout, zatímco mléčná má vydat o něco jemnější zvuk. Čokoládu nejlépe vychutnáte, když si ji necháte pomalu rozpustit po celé délce jazyka. Pozor, dobrá čokoláda se rozplyne jako máslíčko, ale nesmí se lepit na patro ani zanechávat zrnitou chuť v ústech!
Pan Geller už ztratil přehled, kolik čokolády asi za 40 let
snědl. Do práce přijíždí v sedm ráno a začíná s ochutnávkou
nočních výrobků. Koštování probíhá způsobem "uchutnej a
vyplivni", proto se Geller domnívá, že denně nesní víc než 100 g čokolády, což odpovídá jedné tyčince. Nejraději má prý tmavou čokoládu s 60 procenty kakaového másla, i když podle statistik preferují dvě třetiny lidí čokoládu mléčnou.
Každý ochutnávač musí projít dvouletým výcvikem a školením v oblasti výživy.
Kromě profesionálů si firma Lindt & Spruengli občas zve na
ochutnávky i nadšené amatéry. V Kilchbergu si vytvořili síť asi
200 dobrovolníků. Odměnu dostávají - jak jinak - v naturáliích v podobě krabičky lahodné čokolády.
