Být či nebýt je proslulou hamletovskou otázkou, na kterou můžeme navázat dotazem zda je cukrářské řemeslo uměním či nikoli. Položená otázka již sama o sobě zabírá takové prostorové spektrum, že může zaplnit obšírný námětový prostor dizertační práce.
V první řadě je nutno si nastolit pravidla takovéto diskuse, kdy si určíme co vlastně budeme uměním nazývat. Dle mého chápání je to činnost překračující normu všední rutiny a která je nadstandardním výkonem, který zvládne pouze určitý počet jedinců. A kdy navíc projev takovéto činnosti připoutá pozornost diváků či posluchačů.
Postavit dům je rutinní záležitostí projektanta a stavebníka a zde rozhodně o pojmu umění nelze diskutovat. Avšak na druhé straně zbudování katedrály je úkol hodný mimořádného architekta a stavební doplňky související s ozdobou stavebního chrámu nemůže zcela určitě dělat řadový zedník, ale specialista na práce tohoto druhu. A zde se již nacházíme v oblasti, kde vidíme zřetelný rozdíl mezi standardem a nadstandardem, neboli rutinou a uměním. A to se přitom jedná o stejný obor a úměrně k našemu tématu i použitý příklad přináší zároveň dílčí odpověď k nastolené otázce, zdali je stavařina uměním či nikoli.
Obor jehož podstatou je projev múz či úkon výtvarníka, je sám o sobě v našem podvědomí brán jako umění všeobecně. A přitom proti sobě může stát podprůměrná mazanice, či hudební paskvil proti vrcholovému výtvarnému dílu, nebo hudebnímu projevu. Je tedy ona mazanice a paskvil uměním jenom proto, že spadá do řemesla, jež jsme navyklí nazývat umění?
A stejně tak, ale v opačném gardu, se můžeme zeptat zdali vrcholové cukrářské dílo ztrácí nárok na umělecký status z toho důvodu, že cukrářství oficiálně není v lidském podvědomí, nebo na propagačních plakátech uměním nazýváno?
A rovněž tak lze hovořit i o dalších profesích. Tolik tedy na úvod, ve kterém pojem umění umisťujeme do zřetelných kontur. A co se daný námět samotné cukrařiny týká, je to principiálně stejné jako v předchozích příkladech.
Samozřejmě, že nebudeme mluvit o cukrářském umění v souvislosti se špičkou, řezem či laskonkou. Ale pokud začneme od nejnižšího hodnotového stupínku cukrářského umění, tak nám tuto definici může začít přibližovat například modeláž zvířátek. Neboť neudělat dobře špičku, je definicí nešikovnosti, ale zhotovení marcipánového zvířátka, mající veškeré atributy svého originálu a jež dokáže vyvolat na tváři výraz obdivu, již nezvládne každá cukrářka. Stačí se jen podívat na tyto produkty dětského zájmu, když je dělá opravdová cukrářská výtvarnice, kterou musí v době její nepřítomnosti zastoupit někdo jiný. Rozdíly jsou mnohdy enormní.
A to je jenom řeč o základním cukrářském umu, který nemůže dělat každý. A to se už dostáváme do oblasti, ze které nám pozvolna ustupuje do pozadí běžná rutina a která začíná vystupovat po prvních schůdcích do pater umění. Zde záměrně v souvislosti s výškovými rozdíly budovy používám jednotného čísla, protože oblast umění lze vrstvit do mnoha výkonostních stupňů.
Navštívíme-li některou z vrcholových cukrářských soutěží v Česku či v zahraničí, tak lze s určitostí říci, že nejvýše ohodnocená díla, lze bez nadsázky zahrnout do oblasti ryzího umění, protože s běžnou cukrářskou tvorbou nemají pranic společného a navíc dokáží upoutat pozornost mas. Tvůrčí nápad exponátu a jeho rukodělná propracovanost se vymyká onomu již několikrát zmíněnému standardu, který je schopen vytvořit kdejaký průměrný cukrář, ale tento vrcholový úkon je vyhrazen tvůrčím, a záměrně používám výraz umělecky nadaným jedincům, kteří tuto část cukrářského odvětví posouvají do oblasti umění.
Položíme-li tedy onu otázku v titulku článku, jak je to s tím cukrářským kumštem, a zdali je cukrařina uměleckým řemeslem, lze na ni odpovědět, že je řemeslem jako každé jiné. Ale pokud jsou v ní jedinci, tak jako v každém oboru, kteří mají kumštýřské vidění a jejich ruce tuto uměleckou vizi dokáží i ztvárnit, pak tito mistři dokáží cukrařinu proměnit ve skutečné umění.
