Jak málo někdy stačí, aby se staly velké věci
Repertoár působnosti Drahomíry Šujanové byl různorodý. Sedm let strávila ve slušovickém hotelu Všemina, kde si odzkoušela všemožné hotelové posty. Prošla cukrárnou, roznášela na "place", zastávala post účetní, přijímala hosty na recepci a v sekretářské funkci asistovala řediteli. Je to již na světě tak zařízené, že se nesetkává hora s horou, ale člověk s člověkem.
A tak se jednoho dne střetnou Dražiny kroky s cestou muže jehož prsten věhlasu měl na svém obvodě trojitý punc v podobě tří světových titulů v cukrářském modelování.
Pro zasvěcené je zřejmé, že se jedná o švýcarského mistra Elisea Tontiho, který toho času měl premiéru své předváděcí modelovací mise v České republice, ve vinařském městě Bzenci. Dovednost, osobitost a charizmatičnost díla pana Tontiho okouzlila již nejednu cukrářku a Drahomíra nebyla výjimkou. Měla navíc ještě jeden cíl. Dorty, ozdoby a různé další cukrářské výrobky měla již za sebou a její záměr spočíval v marcipánových dekoracích dotvořených atypickým čarem barev. Jak viděla svoji představu ve svých snech, tak ve Bzenci ji vidí na stole v reálu. Scénář osudového sledu následných událostí v Drahomířině případu by mohl být podkladem pro román, kdy následný děj byl přesným úderem na hlavičku hřebíku v tom někdy roztodivném působení reálu života.
Drahomíru potkalo to, co se dívkám občas přihodí. Mateřství je v životě ženy významný mezník života, ale též velká zarážka v profesní kariéře.
O to by ale ani tak nešlo. Následník Vojtěch zabral přirozeně mnoho času, ale pointa celého novodobého děje mladé maminky spočívala v tom, že biologický otec sice existoval, ale v rodinném kruhu chyběl, čímž mladé ženě přibylo mnoho starostí navíc.
Drahomíra Šujanová se synem Vojtěchem
A do toho všeho přišla světová cukrářská výstava v italské Rimini. Rozhodnutí hájit české barvy spadá na vizovické pečivo, které svoji osobitostí, opřenou o lidovou tradici, má upoutat mezi širokou plejádou moderních cukrářských výrobků. Ve kterých jiných rukou by se vizovické pečivo mělo vytvářet ve valašském duchu, než u Drahomíry Šujanové?
Za pozvánkou se neukrýval nikdo jiný než trojnásobný mistr světa Elisio Tonti, který svým vybroušeným zrakem neomylně rozpoznal ve tvorbě mladé ženy z moravských Křižanovic hloubku umu světového významu.
Předváděcí vystoupení Drahomíry Šujanové slavilo v Rimini úspěch. Osobitost a šarm vizovického pečiva dekorovaný Dražiným rukopisem zaujal nejen diváckou a soutěžní obec, ale svůj obdiv vyslovil i samotný mistr Tonti. Výjimečnost tvorby české umělkyně neušla pozornosti italskému cukrářskému časopisu Pasticceria internazionale, který Drahomíře věnoval náležitý prostor. Do výčtu úspěchů patří následná pozvání na různé soutěže a předváděcí akce, které ale nemohly být pro akutní časovou absenci a starosti spojené s obživou u matky samoživitelky a jejího potomka pokaždé akceptovány.
Projev křižanovické umělkyně není jenom pasívním kopírováním tématu.
Přestože pojímá za námět realistické podoby, přetváří je do svého pohledu či přání. Např. Betlém v podání Drahomíry opouští svůj přísně sakrární výraz a prostřednictvím jejího cítění nabývá civilnější rodinnou podobu v provedení veselého Josefa nad tím, že se jim narodilo pěkné zdravé dítě.
Nebo ztvárnění valašského skansenu dostává Drahomířiným viděním nový prvek, který však zcela věrně zapadá do autentičnosti této osobité stavební kultury.
Tvorba z vizovického pečiva není prostředkem zhotovení pokrmu. Není to rohlík, či nějaký běžný cukrářský výrobek. Je to dokument vyjádření myšlenky odrážející děj, emoci či předání daru radosti. Proto Drahomíra ještě ve svém dívčím věku instinktivně sáhla po tomto zdroji možnosti seberealizace, při nedefinovatelném pocitu předpokladu její možné zbraně v souboji s nekompromisní přesilou zátěže života.
Při prohlídce tvorby Drahomíry Šujanové se častokrát setkáváme s námětem krojů. Ona sama toto dobové oblečení dříve používala při svých vystoupeních na různých soutěžích či výstavách. Věčný duch spojení babičky s lidovým slavnostním stejnokrojem, kde byl zřejmě počátek Dražina uměleckého sklonu, je tak stále pro ni přítomný. Kroj vnímá jako symbol svátku lidského nitra oblečeného do úboru radosti, předávající si vzájemně schopnost nejušlechtilejšího pocitu zvaný láska. 
Věčná přítomnost babiččina odkazu
Drahomíra měla ještě jednu babičku v nedalekém Mouřínově. Tato byla zosobněním typického způsobu života, který má Drahomíra ukrytý uvnitř své duše, s kterým se ztotožňuje ve své mysli i pocitech. A pokud někdy okolnosti prožitků dovedou Dražino citové vnímání do stavu nirvány, zjeví se jí obraz této až tak trochu pohádkové babičky s kterou je dodnes spjata duševním poutem, které je sdílníkem vjemů ryzí podstaty člověka žijícího svým způsobem života, v jehož pohybech a úkonech se projevuje to, po čem tato citově založená žena obtížena starostmi všedního života, ale i dnešní překotné doby, prostřednictvím svých citů silně touží.
Je to představa krásného slunného dne zarámovaného do blankytu modře oblohy, prosyceného omamující vůní květů rozložité lípy, jejíž větvoví je notovou osnovou pro duši hladící melodií zpěvu medonosných včel.
A tato poezie iluze je zelenou alejí, na níž potkává samé příjemné a ohleduplné lidi nezatížené ničím špatným, kteří jsou vůči sobě tak krásně vstřícní.
Ve svém pohledu vidí babičku, nikoli zrakem, nýbrž vjemem pocitu vzpomínky, v němž spatřuje její chůzi, upoutá ji její osobité kladení pokrmu na stůl či způsob provádění pohybů při práci, kdy všechny tyto úkony zosobňovaly člověka dokonale sžitého s chodem života, nikam nepospíchajícího a přesto vše zvládajícího, každého počastujíc vlídným slovem díky svému vrozenému nadhledu moudra života. A v té, na první pohled neviditelné síle, která babičku přenášela přes veškeré strasti každodenního žití, zbývalo ještě mnoho prostoru z něhož mohla rozdávat ze zdroje své klidné energie. Souznění venkovského člověka s nezbytným zvířectvem se projevilo i v jeho přívětivém oslovení, neboť mysl člověka bezprostředně spjatého s přírodou mnohem lépe vnímá, že i němý boží tvor má též svou duši toužící po jejím pohlazení. A člověk takového přírodního moudra, je potom pro vnímavý svět malého dítěte opěrným bodem života a zůstává jím natrvalo i když životní pouť jeho prarodiče dojde cíle své cesty. A jak tomu bylo v dětství, tak je tomu u Drahomíry i nyní, a ještě o to více, že rozumem vyzrálé ženy je dětský pohled násobený racionalitou poznatku dospělého člověka. Je to bezeslovná mluva mající svým vnitřním sdělení hovoru duše větší obsah, než může tlumočit sebelepší vyjadřovací schopnost. Je to hloubka a pojem osobitého kouzla člověka s nímž je Drahomíra duševně spřízněna.
Prostý způsob života a jeho projevu u babičky byl, a je, pro její vnučku symbolem ryzího bohatství, jak si jej Drahomíra ve způsobu svého vnímání života představuje.
Kéž by tak život byl alespoň o polovinu zbaven stereotypních a zbytečně zatěžujících starostí každodenního břímě, tak to co v Drahomíře začne převládat při ozvání se babiččina duševního odkazu, tak to by byla doména projevu mladé ženy, jejího charakteru a zároveň i vyznáním.
A napříč tomu, že to, co tato virtuózní umělkyně v těchto chvílích cítí a nemůže tlumočit okolí svou mluvou a projevem, přesto prostřednictvím daru shůry, je jí dána sladká odměna ve vyslovení těchto tužeb, které dokáže vložit do svého díla. Zrod vizovického pečiva, respektive provedení námětů v jejích rukou, je pro Drahomíru Šujanovou poselstvím, kterým přeměňuje svůj vid v iluzi touhy, která překračuje hranici pozemského světa a směřuje do výšin Nebes.
Avšak krutá realita záhy vymaže tento prchavý pocit marné touhy, silou pravé skutečnosti všedního dne.
Život je častokrát plný bolů. U citlivých lidí bývají ještě bolestnější. A Drahomíra má na tento druh bolesti i svůj lék. Je to tvorba toho, co jí bylo dáno do vínku nadání. Jeho prostřednictvím si tento nedosažitelný svět může vytvořit sama a má možnost všem postavám tématu udělit pouze to krásno, jaké by si přála mít u svých bližních. A když se u ženy, která prostřednictvím své mysli a prstů se dokáže převtělit ve tvůrčí dárkyni vidu ušlechtilosti a zároveň i posla vzkazu vůle vyšší moci, objeví na její duši splín, tak vyjde z domu a její kročeje nesou tento temný pocit procházkou za vesnici, až do míst, kde není silnice. Pole s loukami vnáší do jejího oduševnělého nitra klid. To jsou prostory, které léčí. Malebnost okolí inspiruje city a cesta směřuje ke hřbitovu a zde počne promlouvat vnitřní hlas, mající barvu světlých okamžiků jejího života.
Blízkost malého příbytku a velkého klidu nabízí srovnání s tajemstvím života a smrti, které se jeví jako nedefinovatelný prostor a vedle něj se krčí malá pomačkaná kulička ubohého lidského pachtění, stresu a zloby.
Takto promlouvá nitro oduševnělé ženy, která to o čem sní, vytváří prostřednictvím své tvorby. Dílo Drahomíry Šujanové, která netvoří rukama, nýbrž svou duší, nehovoří o tom, jaký život je, ale o tom, jaký by jej chtěla mít.
