Hořické trubičky dosáhly historického vítězství, které si na své konto nemohou připsat ani gurmánské voje velkého sjednotitele Francie Ludvíka XIV. a legendárního císaře a mimořádného vojevůdce Napoleona. Podkrkonošské Hořice třímají ve svých rukou primát evropské pečeti s výsadním právem výroby své pochutiny pod názvem Hořické trubičky. Dle dobových záznamů tato sladká osobitá pochoutka se objevovala na stole samotného francouzského Krále Slunce Ludvíka XIV., který byl proslulý nejenom jako sjednotitel Francie a architekt nového pohledu na Francii, ale i jako vyznavač umění a kultivovaného způsobu dvorního života. Nebylo tedy nikterak daleko od věci, že stylu jeho vystupování se přizpůsobovala i slavnostní tabule, v níž nechyběly nejvybranější pochoutky tehdejší doby. Po dobrém jídle musel být přítomný i jeho sladký dovětek, k němuž náležel, mimo jiné, i sladký pamlsek neobvyklé chuti a tvaru. V pohledu současnosti a nám běžně dostupných informací bychom řekli, že se jednalo o hořickou trubičku. Pokud bychom zavřeli obě oči, tak v podstatě lze říci, že tomu tak i bylo, pokud bychom hodnotili pouze srolovaný tvar pamlsku. Realita je však opačná, a to do slova a do písmene. Prokazatelný dokument, a to výtvarný, o původu tohoto dezertu pochází ještě před dobou panování Ludvíka XIV., z roku 1630.
Dobrá pochutina bývá v gurmánských společnostech vždy vítána a v případě této, nazývejme ji pracovně trubičky, které měla v sobě to, co přesně vystihovalo francouzský způsob tehdejšího života vyšších vrstev, kterým se ty nižšší chtěly přiblížit, a tak docházelo stále k její širší popularitě.
Kdoví, zda bychom se s touto „gourmandise“ setkali až u nás ve vzdálené zemi Koruny české, nebýt dalšího muže, který možná pojídal, či nepojídal trubičky, - prý snad že ano -, ale z pohledu importu až k nám pro ni udělal nesmírně důležitou věc.
A tou bylo válečné tažení celou Evropou.
Byl to císař Napoleon Bonaparte, který procházel evropským územím jako nůž máslem až do Moskvy, kde mu vypálil rybník, respektive hlavní město Rusi, generál Kutuzov. Vítězství, které se ovšem rovnalo prohře, donutilo Napoleona ustupovat zpátky do středu Evropy, a snad tomu chtěl sám osud, že Napoleonův kuchař během tohoto retour marše onemocněl a odloučil se od vojska právě v Hořicích, kde se i kulíroval.
Údajně to mělo být v domě jisté pani Líčkové, která se měla o francouzského cuisiniera tak dobře starat, že jí za odměnu svěřil tajemství výroby, řekněme, budoucích hořických trubiček. Zdali to byla výhradně zdravotní péče oné dotyčné – či jiná – o tom se dobové záznamy již nezmiňují, ale v každém případě budoucímu evropskému pokrmu této kategorie číslo jedna, byl zde v Hořicích položen základ.
Receptury mající v sobě výjimečnost a neprozrazují se, a tak potomci paní Ličkové si tajemství jejich výroby drželi pěkně pod pokličkou a jejich výrobou si vydělávali na živobytí. Jenže každá písnička má svůj konec.
V generačním odstupu se do rodiny přiženil cukrář, jistý Kofránek, který výrobu trubiček rozjel ve velkém.
Kofránek velmi dobře věděl, že pořádný byznys potřebuje i pořádnou reklamu a tak se s rodinným stříbrem ukazoval na kdejaké významnější výstavě a soutěži. Exkluzivita vzhledu a chuti, a též i poctivé práce se začala zúročovat do prodejních úspěchů, kdy firma Kofránek začala importovat do všech významných zemí Evropy, ba i až do Ameriky a Číny.
Ale to již v Hořicích a okolí začaly vznikat malé výrobny, které se též snažily - a mnohdy úspěšně - zhostit výroby tohoto pamlsku.
Pro podnikání osudový rok 1948 postupem doby přemisťuje výrobu hořických trubiček mimo Hořice do města Perníku Pardubic a posléze do Prahy.
Až teprve v roce 1967 se výroba trubiček vrací opět do místa, kde se v českém státě začaly vyrábět poprvé. Politický převrat roku 1989 privatizuje dosavadní výrobu, která se postupně štěpí na menší firmy.
Původ hořických trubiček prostřednictvím Napoleonova kuchaře je možná pravdivý a možná není. Legendy si vždy vytváří vlastní schůdné příběhy. Ale na druhou stranu řečeno, legenda, která po sobě zanechá trvalé stopy dobré tradice a dokáží přežít věky, tak se jedná o zrod evergreenu.
A tento věčně zelený sladký hit podkrkonošských Hořic byl pro svoji výjimečnost po dlouhém úsilí oceněn ochrannou známku EU s certifikátem chráněného originálního výrobku, který mohou používat pouze hořičští výrobci. Tohle ocenění platí pro celý svět.
Takovéto výsady nebylo dopřáno ani Králi Slunce Ludvíku XIV. a ani Napoleonu Bonaparte. Pouze Hořicím.
Recept
Na přípravě těsta, potřebného k výrobě těchto trubiček záleží nejvíce. Recepty jsou různé. Do některých se přidává trochu medu nebo cukrového syrobu. Těchto přísad se však nesmí dávat příliš mnoho, protože trubičky potom vlhnou a nejsou chutné. Není ani vhodná větší dávka cukru, protože oplatka musí být křehká.
Nejdříve upečeme oplatky z příslušného těsta. Je vždy lépe je nechat 2 - 3 dny rozležet, není to však podmínkou. Po upečení kulatých oplatek potřeme tyto silně dobrým máslem a posypeme sypáním již dříve připraveným.
Zavíjení se provádí dvojím způsobem: Posypanou oplatku dáme do teplých (hladkých) kleští změknout a ihned na kleštích pomocí dřevěné kulaté hůlky zavineme.
Jednodušší je následující způsob: Položíme posypanou oplatku na kulatý, dírkovaný plech, který umístíme na hrnec s vařící vodou a oplatku, která rychle změkne, pomocí hůlky zavineme. Postupujeme-li tímto způsobem, musíme trubičky po zavinutí narovnat na drátěném sítku a dát do do trouby řádně vyschnout. Jsou velmi křehké a chutné.
Těsto:
1 kg mouky
2 - 4 žloutky
10 - 20 dkg cukru
1,5 l plnotučného mléka
Suroviny vypracujeme do hladkého těsta. Čím chceme mít oplatky slabší, tím řídčí musí být těsto. Čím mají být trubičky silnější, tím musí být těsto hustší.
Plnění:
Na obyčejné trubičky stačí cukr, citron, vanilka a skořice.
Na lepší druh: Cukr, vanilka, jemně krájené oloupané mandle, citron, hrozinky. Chutné je také plnění z jemně pražených oříšků nebo griliáše.
Je možné zavinout pouze jednu oplatku, tím docílíme jednoduchých trubiček.
Chceme-li dosáhnout trubičky silnější, pak na silněji posypanou oplatku s dobrým plněním přiložíme další oplatku. Každou jednotlivou oplatku musíme potřít dobrým rozpuštěným máslem. Teprve potom zavinujeme.
Olipy tovární
29 dkg cukru, 6 žloutků s vanilkou se utře, pak se přidá 30 - 40 dkg mouky a 1 litr mléka. Pekou se v kleštích, plní a ihned zatíží. Tyto olipy jsou jemné, ale pro větší obsah cukru se musí velmi opatrně péci. Kleště ne přiliš horké.
Olipy cukrářské
7 dkg mandlí se utře s bílkem. Přidá se 28 dkg cukru, polotuhý sníh z 8 bílků, trochu skořice a 5 dkg mouky. Přípravu naneseme na bílé oplatky v podobě oválků (píchátkem vypíchneme), dáme na voskovaný plech a tyto rychlým horkem upečeme v troubě a natočíme na kulatá dřívka.
Olipy cukrářské na bílých oplatkách
Tři celá vejce, cukr ve váze 3 vajec, mouka ve váze 2 vajec, skořice
K rozředění použijeme tolik mléka, až docílíme těsto přiměřené hustoty, které natíráme na bílé oplatky, jako předešlý druh. Dokonale utřeme a promícháme.
Pečeme ostře.
