Prý vznikal perník takto

V jedné vesnici se jménem Přepeře, žil kdysi pernikář. Pekl perníky ještě lepší než v Pardubicích. Tenkrát Pardubice ještě ani perník moc neznali. Ten pernikář se jmenoval Elis. Místo chlévů a seníků měl pece a včelín. Pekl medová srdce, generály na koni, panenky, stromečky, rybičky, kočičky, pejsky i domečky. Některé stáli krejcar, jiné šesták a některé i zlat'ák. Jednou se pernikáři udála příhoda, která se v Přepeřích vypráví dodnes.

Pernikář jako každý rok, šel do okolních měst na trh prodávat perníky, které před poutí upekl. Dobře mu to vynášelo, tak na trhy chodil rád. Až jednou...

Ráno se vyhouplo na nebe sluníčko, které oznamovalo teplý a slunečný den. Pernikář již své zboží vybaloval v Dolním Bousově a při tom prodával prvním příchozím. Zrovna se dohadoval se starostovou ženou jestli je srdce s nápisem „z lásky" za šest krejcarů nebo za deset krejcarů, když zazněly fanfáry. Na náměstí zastavil kočár, zlatem a stříbrem zdobený. Z kočáru s dvěma páry bílých koní a s j edním párem koňů černých, vystoupili hrabě, hraběnka a jejich dcera. Hned se sluhy v patách, se vypravili obhlédnout trh. Až se konečně dostali k našemu pernikáři. Hrabě si nejprve Elisa a jeho výrobky prohlédl a ptal se: „Je ten perník medový?" „Ano, pane", odpověděl Elis. „Přejete si nějaké perníky koupit? Vaše dcera, pane, by jistě ráda chtěla tuhle pannu." „Chceš ji Elisabeto?" otázal se hrabě dcery. „Chci všechno", řekla umíněně Elisabeta. A tak hrabě vykoupil skoro celý krám. Nabídl ještě Elisovi, jestli by nechtěl u něho péct na zámku. Elis se chvíli rozvažoval, a pak návrh odmítl. Hrabě mu spočítal všechny výhody, které by u něho na zámku v Pardubicích měl. Ale Elis trval na svém. Co by si bez něho doma počala žena, desetiletý syn Janek a jeho včely. Jak se může obejít chlapec u své milé bez perníkového srdce? A v tomhle okolí žádný jiný pernikář není! A tak se pernikář Elis a hrabě z Pardubic pohádali, že to viděli všichni obyvatelé Dolního Bousova.

Nakonec se dohodli, že Elis se k hraběti odstěhuje do Pardubic s celou svou rodinou a hospodářstvím. Od té doby jsou slavné svými perníky Pardubice a ne Přepeře.

Perníkové zboží je nejstarší druh pečiva, počátky jeho výroby jsou kolem 70. roku našeho letopočtu, ovšem v jiné podobě a kvalitě než dnes.
Jednou z nejdůležitějších surovin při výrobě perníkového zboží je mouka. Tak například mouka, která se zdá na první pohled pěkná, i po chemickém rozboru uznána za prvotřídní, má pro odborníka, který ji zpracuje, velkou chybu. Těsto z takové mouky se roztéká a při pečení nejde do výše, nýbrž do šířky. Barva dobré pšeničné mouky má být nažloutlá, nemá být příliš

hladká, spíše hrubější. Průměrně mouka obsahuje 12-15% vlhkosti. Jeli uložena ve vlhkých místnostech, stoupne obsah vlhkosti v mouce na 18-20%.
Další surovinou k výrobě perníku je včelí med. Je-li med čerstvý, musí být čistý, jasný a hustě tekutý. Teprve po několika týdnech dostává kalnou barvu a hroznový cukr, který je v něm obsažen, se počíná oddělovat a med časem ztuhne. Hlavní látky, které med obsahuje jsou:
35% ovocného cukru, 42% hroznového cukru, 2% surového cukru, malou část bílkovin,vody, voskoviny, volné kyseliny, aroma a barviva.
Cukrový syrob, který se používá k výrobě perníku, se vyrábí z melasy v cukrovarech.
Při výrobě perníku se též používá karbon, zvaný též amonium. Vyrábí se chemickou cestou.
Má louhovou chuť, je velmi čpavý. Potaš je dle svého složení druh soli, dříve se vyráběl vylouhováním dřevěného popelu, nyní se vyrábí chemickou cestou.
Při zadělávání perníkového těsta se dbá na to, aby čerstvě zadělané těsto vzhledem k jeho teplotě, nebylo příliš tuhé, protože teprve po vychladnutí těsto náležitě ztuhne.
Každé perníkové těsto má před zpracováním ležet několik dnů v chladné místnosti, což těstu velmi

prospěje na kvalitě. Lví podíl na docílení pěkného perníkového zboží má dobrá, správně pečící pec. Při výrobě každého pečiva má pec poslední slovo, které může znamenat úspěch či nezdar a to má vliv na kvalitu výrobku.