Učitelé zase stávkují, a to za vyšší mzdy, protože prý mají málo peněz.
Mít málo nebo hodně peněz, je porovnání něčeho s něčím. V jejich případě je nutné brát v potaz časovou hodnotu, protože výkonnostní stimul je těžko určující, respektive není brán v potaz takřka vůbec. K tomu náleží efekt jejich vloženého vkladu na kvalitu vědomostí těch, které vyučují.
Ve vzájemném porovnání každé lidské činnosti je někdo první, třetí či poslední, tak podle toho bývá oceněn medailí, body nebo penězi. Je to logické, protože každý má odlišnou výkonnost.
Avšak učitelé mají pro sebe jiná kritéria. Bez schopnosti a snahy umístit se na lepší pozici, si všichni nárokují za svůj výkon mít na krku zavěšenou zlatou medaili.
Podívejme se na počet dnů volna, které učitelé v roce mají. Spočítáme-li dobu svátků a velikonočních, jarních, pololetních, letních, podzimních a vánočních prázdnin, tak se dostáváme k číslici 100. To je bonus vyplývající z učitelské profese. K tomu je nutno připočítat přibližně další stovku volna vyplývající ze sobot a nedělí. Zaokrouhleno suma sumárum ca. 200 dní v roce, které jsou mimo jejich pracovní činnost. Dodejme, že rok má 365 dní.
Soboty a neděle zmiňuji proto, že někteří podnikatelé pracují 365 dní /rok, jak je tomu i u mé firmy. A z tohoto lidského - v pravém slova smyslu - nadvýkonu jsou honorováni učitelé, protože svojí prací si na živobytí nevydělají, natož na požadavky jejich stávkového nadnormativu, a jsou tak odkázáni na výkon produktivních profesí, případně navyšování státního schodku potažmo dluhu, který neslouží k vybudování praktických hodnot, které by svým provozem navyšovaly přidanou hodnotu rozvoje, ale slouží k pouhému - s prominutím – prožrání.
Já často při dotazu na mé vzdělání uvádím v humoru, ale s poznatkem pravdivého poznání, že je to namlácení si vlastního čumáku. Ono to má v podstatě větší výuku než poznatek získaný ze školy. Z té si pamatuji bohužel minimum, připouštím, že jsem nemusel být dobrým žákem, ale je zde ještě jeden činitel, který měl ze mě lepšího žáka udělat, a to byl učitel. Tím kdo ze mě udělal žáka, řekněme jakž taž ucházejícího, byli rodiče, kteří se mnou probírali to, co nám učitel v pětačtyřiceti minutách kázal a z čeho nás pak vyzkoušel.
Ale, jak píšu „namlátit si vlastní čumák“, je chybou a to velmi bolestivou, kterou se každý snaží nezopakovat, neboť není hloupý ten, kdo chybu udělá, ale ten kdo ji opakuje. A takovéto životní „bum“ si člověk pamatuje na doživotí, na rozdíl od poznatků naslouchaných ve školní třídě. Prostě praktická zkušenost je tím nejlepším učitelem. Z uvedeného může vzniknou pocit, že se snažím navodit téma zda škola ano či ne? Odpovídám, že samozřejmě ano. Děti si vštípí určitou disciplínu, že mají být v určitou dobu někde, mají plnit prostřednictvím úkolů dané závazky, mít odpovědnost k autoritě nadřízeného, poznají své hodnoty v konkurenci chování svých vrstevníků. To jsou záležitosti, které v učení soukromých učitelů, kdy děti nechodí do školy vůbec, chybí a jejich pozdější střet s realitou života bývá hodně bolestivý. Škola tedy rozhodně ano, ale s pozměněnými programy výukových metod.
U některých, případně mnohých učitelů je představa, že k nim přichází žák, jenž je tvor rozeznávající pouze světlo a tmu. A teprve oni jsou těmi osvícenci, které mu vše ostatní přinesou na stůl poznatků. Jako ukázku tohoto omylu lze připomenout vrozenu bystrost dětí, které svého učitele někdy opravují v jeho výrocích. Nebo připomenu osobní poznatek o jedné učitelce předdůchodového věku, která měla na starosti výuku počítačové techniky (!), kdy se jí klukovská část třídy smála nad její neohrabaností ve výuce jež byla nad její síly a sami tito žáci jí vysvětlovali různé způsoby aplikace počítačových postupů, kdy se mezi sebou naučili úplně všemu sami.
Když jsem dělal při mých reportážních vstupech rozhovor na téma volby učitelské profese, bylo mně častou odpovědí, že prim v jejich úvaze povolání hrálo množství volného času, které hodlají věnovat svým zálibám. Jestliže chce mít někdo ve svém povolání hodně volného času kvůli uspokojování svých potěšení, kde mu zůstane prostor přinést do své profese výkon, kterým by navýšil přidanou hodnotu úrovně výuky?
Pojďme se podívat na výkonnostní hledisko. Je rozdíl mezi mladým a starým učitelem. Mladý učitel, a nepochybuji že ve většině, má snahu o zefektivnění své výuky, protože je to vizitka jeho osobnosti.
Starší učitel, tedy více než o generaci starší, už se dostává do fáze ustálenosti a klesání jeho výkonu a k absenci jeho přizpůsobování se požadavkům rozběhnutého času vývoje, kdy tak v naprosté většině už progresi nedokáže vytvářet. Ale za svůj věk pobírá větší plat. Bohužel, v tomto případě je učitel placen za své stáří, případně za akademický titul, ale ne za skutečný přínos pedagogickému poslání.
Když ministr školství zamítl povinnou matematiku s odůvodněním, že ještě její výuka není na takové výši, aby mohla být tak stěžejním předmětem při přijímacím nebo zkouškovém řízení, tak se tím vyslovilo zřetelně, že je zde výukový deficit. Tak za co tedy si chce někdo nárokovat vyšší plat?
Naopak matematika by měla být nedílnou součástí každých přijímacích zkoušek, protože právě tato disciplína oddělí zrno od plev a studenti budou pouze ti, kteří i takovýto předmět zvládnou, kdy nám pak odpadne počet nadbytečných státních zaměstnanců a vytvoří se prostor pro studium řemeslných profesí, kterých začíná být katastrofální nedostatek.
Učitelé nám v dnešním dnu tedy stávkují. Nedělají to, co souvisí s jejich pracovním zaměřením, ale přesto si plat za tento den nárokují.
Vezmeme-li v potaz jejich živitele, tj.produktivní, potažmo podnikatelský sektor, který oproti nim má zanedbatelné minimum volna, by v takovém rozhodnutí měl proti učitelům mnohonásobný důvod stávkovat, ale byl by tím sám proti sobě, protože nastalé manko ve výdajích na provoz firmy, nesmyslné poplatky všemožného druhu, o kterých učitel pouze slyšel, a zda-li vůbec to, by mu citelně nabouralo jeho rozpočet a tedy i náklady na platy učitelů.
Podnikatel, podotýkám že úspěšný provozovatel své činnosti, musí neustále svůj provoz renovovat, rovněž navyšovat efektivitu svého produktu, držet krok s požadavky doby a pohybu konkurence.
A ještě lépe je, když studiem svého odvětví a poznatky převedenými do praxe je dokáže předvídat, vzdělávat se v oboru, a to vlastními poznatky, které mají periodicky pozměňovanou hodnotu, a kterým se v zájmu svého bytí musí úspěšně přizpůsobovat, jinak nemá šanci na přežití.
To jsou jeho vědomosti, které mu nemůže žádný učitel sdělit, byť se o to různí akademici snaží prostřednictvím vydávání teoretických publikací, které v reálu mají pramalý význam a jsou na úrovni pouhopouhé plané teorie, která je s reálem v příkrém rozporu.
Je-li vysloven pojem podnikatelský sektor, neznamená to pouze šéfa, ale všechny zaměstnance, kteří se v takovém provozu nacházejí, neboť to jsou oni, kteří vytvářejí produkt, z kterého se živí i neziskové profese.
Je věcí zřejmou, že všechna pracovní odvětví nemohou mít podstavu pruktivního charakteru. Jistě. Ale počet jejich členů by měl mít adekvátní zastoupení, ne být přebujelý, jak je tomu ve státní správě a dalších a za odpovídající plat, který je na ně produktivní sektor schopen vydělat.
Je potřeba si v tomto směru uvědomit hrozivou pravdu, na níž by měla stát budoucí reforma školství, protože v současnu je učitel v naprosté většině pouhým hlasatelem moudra jiných, kdy sám do vývoje pedagogiky nepřináší myšlenku pokroku. A to moudro jiných, byť mělo bezesporu kdysi svou prioritní hodnotu, má v dnešní době okrasu šedin odešlého času, a vrchu nabývají hodnoty úměrné době momentálního pokroku.
Učitel je v dnešní době navyšujících se požadavků spíše ukazatelem směru poznatků, které se žák musí naučit sám.
A přes výše uvedené prokazatelné skutečnosti, nám učitelé jdou do stávky, která v jejich oboru nebude mít žádný praktický dopad, s tím, že udělají radost dětem, že nemusí do školy a starost rodičům nad změnou jejich denního režimu. A sami sebe posunou dál do bahna trapnosti.
Tímto nám učitelé předkládají navštívenku jejich myšlení, schopností a smyslu ve veřejném prostředí.
Učitelé by se měli zamyslet nad logikou lidského vnímání světa a hodnot, které praví, že kdo si myslí, že má málo, měl by vědět, že má víc než si zasluhuje.
