fiogf49gjkf0d
autor v reportážní sérii čerpá z vlastních poznatků provozovatele rodinné firmy Větrník, s.r.o, která se nachází v okrajové městské části Řečkovice v Brně.
A bylo odstartováno. Napětí v nás všech se rovnalo obdobnému jaké bývá v elektrických vodičích, které vídáváme zavěšeny na stožárech vysokého napětí ve volné přírodě. Kavárnička voněla novotou a byla vyšperkovaná jako královská koruna. Investice, de facto zahraniční kapitál, ovšem vydřený prostřednictvím mým paží, respektive celého těla, zde byl znát. Ještě předtím jsme prošli úskalím týkajícího se kavárenské vizáže. V té době si mnozí architekti z těch, co si chtěli něco podobného pořídit jako my, udělali dojnou krávu. Celkem se u nás vystřídali tři jakýsi architekti. Jeden mlel o voze, druhý o koze, třetí o věci neměl nejmenší "ánung" jak říkají Rakušané. Bylo to totiž tak, jednalo se, pokud vůbec byli skutečnými architekty, o jakési projektanty mostů, silnic atd. a nyní se chtěli na nás přiživit. Chlapci si mysleli, že své rozumy začnou předčítat jako pan farář v kostele a že my sklopíme uši a odvětíme ámen. Omyl pánové, proti vám stál již zmíněný tvrdý pragmatik, ostřílený nekompromisním kapitalismem, který prošel po Vídni a okolí nějakou tou stovkou kaváren a to, co svět dělalo světem měl zcela zakódováno v krvi.
Jejich prostoduchost a zoufalá snaha z nich křičela na dálku. Tak takhle ne soudruzi, a padejte střemhlavým pádem z hrušky dolů rádoby zlatokopové! Vyrazil jsem je do jednoho. Začali jsem s manželkou rýsovat na papír naši představu sami. Nezapírám, že jsme z části obšlehli Vídeň, která při pozdějším příchodu byla komentována samotnými Vídeňáky takovýmto výrokem: "Člověče, takovou kavárnu abychom i ve Vídni hledali!" Ale hlavně nám pomohli šikovní stolaři. To byli ti opravdoví architekti od Pánaboha, kteří tomu všemu dali tu správnou nábytkovou kulturu dle našich představ. Jim patřila ta hlavní zásluha na konečné podobě kavárenské vizáže.
Zboží se blýskalo ve vitrínách, kuchyňka na výrobu předčila i české hygienické předpisy, první hosté vcházeli. Tato skupinka obdržela pozornost v podobě menšího pohoštění navíc, tak jak bývalo zvykem ve Vídni. Až jsme měli plno, tak to přišlo. Vypadl přetížený elektrický jistič.
My jsem šli na doraz možného. Všechny peníze se vrazili do vybavení provozu, že nám už nic nezbývalo. Věděli jsme, že odběrová zatíženost je na úzké hraně, ale doufali jsme, že to snad vyjde. Předtím jsme žádali elektrárnu, zda by nám zabudovala jistič silnější o jeden řád, jehož cena se pohybovala v několika tisících korunách, které jsme už neměli. S tím, že jej zaplatíme jakmile vyděláme nějaké peníze s pochopitelným přídavkem navíc za umožnění tohoto zprostředkování. Kdepak ty věci! Úředník není schopen myslet tak, že krátkodobou půjčkou může vydělat více než obyčejným prodejem. Ale je pravdou, že on má svůj měsíční plat ať dělá efektivně či naopak, takže o co kráčí?
Specifickou skupinou se stávali dovozci, jak se po rakousku říká lieferanti.
Včasnost příjezdu byl pro většinu nic neříkající pojem. Udílení rozkazů co mám jak udělat aby měli práci pohodlnější bylo téměř samozřejmější. Jeden se dokonce postavil s autem na ulici a troubil na klakson, že je tu a že si máme zboží z auta vyložit. Nebo jsem přijel do skladu pro zboží, kde mě jakýsi halama seřval, že teď zrovna svačí, a ať přijdu za půl hodiny.
Nebo vypité nápoje a naražená zátka zpět na prázdné láhvi byly zejména v letním období pravidelným normálem. Odebírali jsme od jedné firmy zboží jehož výše sahala ve dvou sloupcích přepravek až do stropu. Místo toho aby si vážili dobrého odběratele, tak přidávali do kvanta zboží v domnění, že se to ztratí, výrobky doslovně zkažené, kdy z jednoho druhu čouhaly chlupy plísně! S tou tzv. firmou jsme okamžitě ukončili odběr.
Pořídili jsme reklamní poutač na zmrzlinu, ve tvaru postavy Větrníku, který líže zmrzlinu. Nechal jsem jej zhotovit v jedné disignerské firmě za solidní peníz. Při vyzvednutí jej nemohli nikde najít. Chodil jsem s vedoucím po provozu a vešli jsme do místnosti, kde o třičtvrtě na devět dopoledne mastilo pět chlapů karty. Ti se ani nesnažili hrací listy schovat nebo se zvednout od stolu a předstírat práci. Že je tam nějaký zákazník nebylo pro ně ničím. Vedoucí aniž by jakkoliv okomentoval jejich flákačství je poprosil zdali neví kde je hledaný větrník. Jeden v cigaretou v ústech, sevřenými rty procedil, že kdosi odvážel vany na smalt a tak jej použil jako proložku! Mathes by tu pakáž, která má navíc tu drzost si ještě ve výplatním termínu přijít pro peníze, na vteřinu vyházel do jednoho. Já taky.
Bylo toho mnohem více a já nechtěl věřit svým smyslům, že je to možné. Bohužel způsob práce a přístup k hodnotám v socialismu jsme měli v plné nahotě zpětně na talíři. Zvyk je železná košile a nehne s ním ani pár volů.
A tady jsem začal otevírat oči podruhé. Bylo jasné, že kapitalismus nejenom nedoženeme, jak kdysi hlásily komunistické plakáty, ale s touto sestavou ani po mnoho generací nepředeženeme.
Kdyby komunisti nechali otevřené hranice a lidé si mohli třeba jenom čuchnout k takové práci jako třeba já, tak tu se soudružským nadhledem vládli do dneška, protože naprostá většina tzv. pracujících by ty chlívky pohody které si vytvořili ze svých pracovišť nehodlala opustit.
Duší cukrárny se stávala manželka, jednak je to vlídná vyrovnaná a pohledná žena, a velmi rychle si přisvojila jak výrobní, tak obchodní systém podnikání. Navíc uměla dělat zmrzlinové poháry na které se k nám dodnes jezdí z daleka. Ona je totiž vytvářela velice zvláštním způsobem, jak zřejmě asi nikdo. A vytváří je tak mnohdy i dodnes.
Vidí je totiž ve snu, ba dokonce i ve spánkovém podvědomí cítí jejich vůni! Mám to vskutku z Nebes seslanou ženu! Což jsem ovšem vždy tvrdíval ještě před poháry.
Já jsem na tom odlišně. Jednak jsem k manželce kontrastní povahy, ale jsem spíše typ dobyvatele než komorníka. Těžko jsem se sžíval s úslužností, protože jsem byl geneticky stavěn na boj a tvrdé střety. A nejenom fyzické, ale i konverzační. Moje dlouholetá komentátorská činnost, která samovolně probíhala ve většině bez jakékoli přípravy, pouze tím, že jsem vzal mikrofon do ruky a šlo to samo. Je to ten už zmiňovaný boží dar, na němž nenesu žádnou zásluhu, prostě z nějakých důvodů si mě tam nahoře vybrali a dali mě do yýbavy schopnost improvizace, na kterou jsem tak hřešil, že jsem přiběhl například na Masarykův okruh na poslední chvíli aniž jsem věděl zda dnes závodí motorky nebo auta, a vše proběhlo bez potíží. Prosím nebrat jako samochválu, je to pouze obdržená schopnost, kterou se kdekdo snaží získat prostřednictvím školy - a přitom marně, neboť co shůry není dáno v apatyce nekoupíš - a já ji ve v sobě měl vrozenou. Ale zmiňuji se o ní z toho důvodu, že byla pro mne v roli číšníka najednou kontraproduktivní. Já v podvědomé nutnosti všechno okomentovat jsem byl tím, čím číšník nikdy nesmí být. Já to samozřejmě věděl, krotil jsem se seč jsem mohl, ale...
Těžko jsem nesl vzdychání všelijakých frniček, které naříkaly jak dneska bylo v práci vedro a jak jsou z toho úplně vyčerpané. A také jsem nesnesl řeči o dovolené. My sami za celou dobu podnikání jsme žádnou dovolenou neměli a šroubovali jsme od úsvitu do padnutí. Nejvíce mě nadchla jedna osoba vyprávějící o tom jak se právě vrátila z Malorky a v popisování půvabu středozemního ostrova z ní vypadlo, že tam jela za podporu v nezaměstnanosti! Já byl v tom okamžiku na odvoz. Krádeže příborů a dalších doplňků, holt tak jaksi patřily k věci, stejně jako neúměrně ubývající toaletní papír, který změnil místo svého prostředí a krášlil WC některého z našich "hostů". Stát z nás pumpoval peníze jak sací mořský bagr, sociálky si váleny šunky a ten kdo chtěl odvést nadstandard tak jim to musel cvakat, včetně nadnormativních platů mocipánů, kteří prošustrovali státní miliardy s požitky navíc a nic se nedělo. Kdežto u nás se v daňovém přiznání seknout o korunu, tak to byl málem zločin hrdelní. Atd., atd., atd. Věděl jsem, že brzda zatáhnutá v mnohých směrech na doraz má skvělý účinek, který tomuto státu neumožní nějakou stíhací jízdu za svoji důstojnou svébytnost v rozšířené evropské rodině . Ale to je jiná kapitola.
Záchrana, ale pro mně přišla. Jedna profesní organizace, jejíž jsem též byl členem, chtěla založit odborný časopis. Nabídl jsem se, že s tímto druhem práce jsem se před rakouským pobytem živil, a že mám zájem se toho ujmout. Já naivní bloud jsem se domníval, že napíšu vše potřebné, předám další skupině, která moji práci dovede až do podoby časopisu, tak jak bylo zvyklostí u novin.
Tato organizace neměla nejmenší tušení, co obnáší redaktorská, natož vydavatelská činnost. Neměla ani psací stroj, místnost která by sloužila jako redakce, prostě nic. Dopadlo to tak, že jsem dělal vše od á do zet, včetně shánění peněz, distribuce časopisu, jejíž část jsem dokonce osobně rozvážel. Prošel jsem všemi etapami možností těchto stísněných podmínek, a to vše jsem dělal zadarmo. Byla to prostě moje parketa, která mě kouzlem svého literárního fluida paradoxně uspokojovala, snad i vzrušovala, napříč příšernému balastu potíží, které byly neustálým společníkem při tomto způsobu práce.
Po nějaké době se organizace dostala do finančních potíží a časopis stál před krachem.
Byly zde pouze dvě alternativy. Buď skončit, nebo jak zněla moje pro věc spásná nabídka, časopis převzít do osobního vlastnictví, financovat jej z vlastních zdrojů a v takto drženém stavu při životě, jím i svým obsahem propagovat činnost organizace. Uskutečnila se druhá varianta. Šel jsem do obrovského rizika, kde nebyla v sázce pouze osobní čest, ale i ztráta velkého množství osobního kapitálu. Nikdo mě nedával šanci a přesto jsem vydávání časopisu a jeho obsahovou náplň držel při životě sedm roků.
Pak přišlo něco co bylo bleskem i hromem z čistého nebe a svým tragickým úderem změnilo život celé mé rodiny, osobního života, mého způsobu vnímání světa a výrazným způsobem ovlivnilo chod Větrníku jako vydavatelské společnosti.
- pokračování příště -
